Pasažéři na palubě Titaniku chytají pokémony

Kdo si hraje, nezlobí, že? Nechci být příznivcem konspiračních teorií, ale když jsem četla o miliónech fanoušků hry Pokémon GO, tak mě napadlo, čí je to asi zájem; komu prospěje (kromě tvůrců a distributorů hry),

jestliže bude nemalá část lidstva pokračovat stále zběsileji ve své hře „Jak se ubavit k smrti“.

A to leckdy doslova. Kvůli lovení pokémonů se prý stala už řada nehod, zřejmě i vážnějších než jsou jen obyčejné srážky s kandelábrem nebo nic netušícím chodcem. Nejsem žádný znalec ani milovník virtuálních her, ale v tomto případě jsem si se zájmem přečetla kompletní pravidla hry. A zděsila jsem se. Obávám se, že ani tolik proklamované rozhýbání dětí či dospělých a jejich pobyt na vzduchu nemůžou vyvážit negativní důsledek tohoto podivného vegetování v takzvané rozšířené realitě. A tím důsledkem je (když pominu neuvěřitelné mrhání časem) ještě o něco větší sociální izolace; jako by jí už teď nebylo dost.

Najít pokud možno všechny pokémony, postupně je chytat, vylepšovat, hledat pokémoní vajíčka, dávat je líhnout do inkubátoru, atd. atd., to už je nějakého času, který strávíte pěkně spolu; jenom vy a váš chytrý telefon.

Kromě toho podoba pokémonů je a vždycky byla odpuzující a odporná. Špičaté uši, podivně zlé oči, dračí znaky. Marowak, Gengar, Wartortle, Ivysaur, Vaporeon, Magmar, Voltorb… Vážně chceme, aby naše děti trávily svůj čas v takovéto démonické společnosti? Najděte si obrázky těch příšerek a pak srovnejte jejich vizuální podobu s Krtečkem, Rákosníčkem, Křemílkem a Vochomůrkou nebo Makovou panenkou. Případně s Rychlými šípy, Vinnetouem, Harry Potterem a Hermionou. Jak se vám líbí?

Zrovna tento týden médii proběhla zpráva o jakési americké studii, která uvádí, že zhruba 95 procent současných vysokoškoláků má nějaké zkušenosti s prokrastinací. Ne, že by se nám za našich mladých let vždycky chtělo učit a že bychom ve škole odevzdávali naprosto všechno v termínu. Ale lákadla, která nás odváděla od práce, byla přece jen přirozenější a hlavně nás spíš socializovala, než izolovala. Možná máte jiné vzpomínky a zkušenosti, ale mou generaci od studia zdržovalo hlavně randění a klábosení po hospodách či na kolejích, případně čtení, sport, hudba a zpěv. Teď je to hlavně neurotické kontrolování novinek na sociálních sítích, hraní her, případně sjíždění oblíbených seriálů nebo videí. Nejčastěji o samotě. Mé děti nevyjímaje.

Bohužel staré dobré přísloví „S čím kdo zachází, tím taky schází“ je univerzálně platné. Na své okouzlení informačními technologiemi můžeme klidně dojet. Stačí se podívat na jinou zprávu z tohoto týdne – o stavu japonské společnosti, mimo jiné kolébky herní série Pokémon. Ve věkové skupině 18 až 34 let nežije 70 procent mužů a 60 procent žen v žádném partnerském vztahu a značná část z nich vůbec neplánuje založení rodiny. Kromě toho 42 procent japonských mužů a 44 procent žen tohoto věku nikdy nezažilo sex. Izolace jedinců kvůli závislosti na internetu a mobilu není jistě jediným důvodem, nebudeme zjednodušovat. Japonský národ však nezadržitelně vymírá a vládám se dlouhodobě nedaří tuto tendenci zvrátit.

Nechci malovat čerta na zeď, ale co když Japonsko zase předběhlo dobu? Co když se naše tzv. vyspělá civilizace opravdu potápí? Najdeme nějaké záchranné čluny? Nebo budeme dál požadovat jen chléb a hry?