Tak konečně jsem to udělala. Vzala jsem doma velký pytel, rukavice, a vydala jsem se vyčistit svou oblíbenou procházkovou trasu od odpadků. Nikdo jiný to za mě totiž neudělá.
Na počátku března jsem po dlouhé době cestovala linkovým autobusem do našeho krajského města; čítá to asi 70 kilometrů. Jela jsem tam do nemocnice navštívit nemocnou kamarádku. Autobus nebyl nikterak přeplněný, řidič výjimečně příjemný a veselý, sluníčko svítilo, účel cesty bohulibý – co víc si přát. Rozhlédnu se trošku po krajině, ze které teprve nedávno slezl sníh, a budu vyhlížet známky přicházejícího jara.
Bohužel, jen jsme vyjeli z města, měla jsem za chvíli po náladě. Kdo sedí vysoko, vidí daleko, jak se říká v jedné staré ruské pohádce. A v autobuse sedíte docela vysoko nad silnicí, takže chtě nechtě vidíte do všech příkopů. Tím pádem brzy zjistíte, že nejedete krajinou, ale po skládce odpadu. V létě to milosrdně (aspoň částečně) skryje vzrostlá vegetace, ale v předjaří všechno to svinstvo vyhřezne na povrch.
Říkám si tedy – budu se dívat víc do dálky, na zvlněné linie polí, tmavé lesy v pozadí a na střapaté remízky. Jenže ne, nejde to, stejně koutkem oka vnímám míhající se plastové flašky, nejroztodivnější obaly od všeho možného i nemožného co lze zkonzumovat, tašky, pytlíky, sem tam pneumatika, ulítlé disky z kol (tak o tom řidič nejspíš nevěděl, to uznávám). Ale o tom ostatním řidiči a osádky vozu sakra dobře věděli.
A co mě ještě víc děsí, to jsou odpadky trčící ze zoraného pole. Vypadají jako trosečnické lahve na moři. Taky že to často lahve jsou. Krom toho různé cáry igelitu, snad nějaké pozůstatky pytlů. Jak se tam propána dostaly? Nechce se mi věřit, že by je tam odhazovali traktoristé; že by jim bylo zatěžko dovézt obaly zpátky do vesnice. Že by zaorávali plasty do půdy, ze které pak rostou naše potraviny, a kterou měli naši předkové za posvátnou. Ale zřejmě to tak bude, asi ano, když vezmu v úvahu své zkušenosti s lesními dělníky, po kterých prokazatelně v lesích taky zůstává pěkná spoušť. Čest výjimkám.
V autobuse mi bývá občas mdlo. Bylo mi mdlo i tentokrát, jenže z jiného důvodu než obvykle. Vážně jsme takoví barbaři, že nám nevadí se pohybovat mezi odpadky? Chceme tady mít Balkán? Je to takový problém dovézt obaly domů nebo na nejbližší benzinku a tam je hodit do tříděného odpadu? Jestli tomu dobře rozumím, za údržbu a stav silnic odpovídají kraje. Zajímá je i stav prostoru „těsně vedle“?
Odpovědi je třeba hledat ve výchově dětí v rodině. A zrovna tohle moc složitý výchovný problém není. Odpadky je třeba třídit a patří jedině do koše, popelnice nebo kontejneru. Jinam ne, tečka. Naštěstí u nás vcházejí ve všeobecnou známost některé iniciativy, které se snaží napravit to, co bylo v rodinách zanedbáno. Ta nejznámější se jmenuje Ukliďme Česko. Snadno najdete jejich webovou stránku a můžete si promyslet, jestli se chcete nějak do úklidu zapojit a jakým způsobem. Začíná se už brzy – osmého dubna.
Já už jsem začala. Neorganizovaně, sama na vlastní pěst. Ještě se ale musím s touto problematikou vypořádat i emocionálně. Aby mě ti ignoranti nepořádnický tolik neštvali. Když už totiž vyrazíte sbírat odpadky, počítejte s tím, že se budete muset opravdu mnohokrát shýbnout. Je to docela dřina. Takže brzy začnete být naštvaní na každého jednotlivého provinilce, co vám přidělal práci a donutil vás ještě jednou ohnout hřbet. Ve výsledku můžete přijít domů pěkně nasupení.
Já jsem cestou zpátky už vychládala. Takže jsem nakonec sebrala i ty dva mikrotenové sáčky s psími exkrementy, nad kterými jsem původně zamumlala „to po mně teda nikdo nemůže chtít!“. No chápete to? Někdo jde ven se psem, hovínko spořádaně sebere do sáčku, zaváže na uzel a sáček nechá ležet v trávě. Co si jako myslel, že se tam s tím sáčkem stane? Hulvát jeden…
