Prosím, prosím ukliďme Česko!
Na počátku března jsem po dlouhé době cestovala linkovým autobusem do našeho krajského města; čítá to asi 70 kilometrů. Jela jsem tam do nemocnice navštívit nemocnou kamarádku. Autobus nebyl nikterak přeplněný, řidič výjimečně příjemný a veselý, sluníčko svítilo, účel cesty bohulibý – co víc si přát. Rozhlédnu se trošku po krajině, ze které teprve nedávno slezl sníh, a budu vyhlížet známky přicházejícího jara.
Bohužel, jen jsme vyjeli z města, měla jsem za chvíli po náladě. Kdo sedí vysoko, vidí daleko, jak se říká v jedné staré ruské pohádce. A v autobuse sedíte docela vysoko nad silnicí, takže chtě nechtě vidíte do všech příkopů. Tím pádem brzy zjistíte, že nejedete krajinou, ale po skládce odpadu. V létě to milosrdně (aspoň částečně) skryje vzrostlá vegetace, ale v předjaří všechno to svinstvo vyhřezne na povrch.
Říkám si tedy – budu se dívat víc do dálky, na zvlněné linie polí, tmavé lesy v pozadí a na střapaté remízky. Jenže ne, nejde to, stejně koutkem oka vnímám míhající se plastové flašky, nejroztodivnější obaly od všeho možného i nemožného co lze zkonzumovat, tašky, pytlíky, sem tam pneumatika, ulítlé disky z kol (tak o tom řidič nejspíš nevěděl, to uznávám). Ale o tom ostatním řidiči a osádky vozu sakra dobře věděli.
A co mě ještě víc děsí, to jsou odpadky trčící ze zoraného pole. Vypadají jako trosečnické lahve na moři. Taky že to často lahve jsou. Krom toho různé cáry igelitu, snad nějaké pozůstatky pytlů. Jak se tam propána dostaly? Nechce se mi věřit, že by je tam odhazovali traktoristé; že by jim bylo zatěžko dovézt obaly zpátky do vesnice. Že by zaorávali plasty do půdy, ze které pak rostou naše potraviny, a kterou měli naši předkové za posvátnou. Ale zřejmě to tak bude, asi ano, když vezmu v úvahu své zkušenosti s lesními dělníky, po kterých prokazatelně v lesích taky zůstává pěkná spoušť. Čest výjimkám.
V autobuse mi bývá občas mdlo. Bylo mi mdlo i tentokrát, jenže z jiného důvodu než obvykle. Vážně jsme takoví barbaři, že nám nevadí se pohybovat mezi odpadky? Chceme tady mít Balkán? Je to takový problém dovézt obaly domů nebo na nejbližší benzinku a tam je hodit do tříděného odpadu? Jestli tomu dobře rozumím, za údržbu a stav silnic odpovídají kraje. Zajímá je i stav prostoru „těsně vedle“?
Odpovědi je třeba hledat ve výchově dětí v rodině. A zrovna tohle moc složitý výchovný problém není. Odpadky je třeba třídit a patří jedině do koše, popelnice nebo kontejneru. Jinam ne, tečka. Naštěstí u nás vcházejí ve všeobecnou známost některé iniciativy, které se snaží napravit to, co bylo v rodinách zanedbáno. Ta nejznámější se jmenuje Ukliďme Česko. Snadno najdete jejich webovou stránku a můžete si promyslet, jestli se chcete nějak do úklidu zapojit a jakým způsobem. Začíná se už brzy – osmého dubna.
Já už jsem začala. Neorganizovaně, sama na vlastní pěst. Ještě se ale musím s touto problematikou vypořádat i emocionálně. Aby mě ti ignoranti nepořádnický tolik neštvali. Když už totiž vyrazíte sbírat odpadky, počítejte s tím, že se budete muset opravdu mnohokrát shýbnout. Je to docela dřina. Takže brzy začnete být naštvaní na každého jednotlivého provinilce, co vám přidělal práci a donutil vás ještě jednou ohnout hřbet. Ve výsledku můžete přijít domů pěkně nasupení.
Já jsem cestou zpátky už vychládala. Takže jsem nakonec sebrala i ty dva mikrotenové sáčky s psími exkrementy, nad kterými jsem původně zamumlala „to po mně teda nikdo nemůže chtít!“. No chápete to? Někdo jde ven se psem, hovínko spořádaně sebere do sáčku, zaváže na uzel a sáček nechá ležet v trávě. Co si jako myslel, že se tam s tím sáčkem stane? Hulvát jeden…
Kateřina Štojrová
Koronavirus má potenciál uzdravit svět
Omlouvám se všem, co nemohou ani čut slova křesťanství, Kristus a Antikrist. Omlouvám se všem ekonomům a křesťanským teologům za mou soukromou představu o spáse světa.
Kateřina Štojrová
Jak plníte bobříka odvahy?
Měli jste rádi tábory a bojové hry? Já jsem kolektivní zábavu a jakékoli závodění nesnášela. Ale teď spolu s vámi hraju jednu obří bojovku. Vítězství je jisté, nebojte.
Kateřina Štojrová
Kde končí tolerance? (2)
Tato otázka stále visí ve vzduchu. Co všechno bude ještě schopna tolerovat příroda, aniž by nás začala „natvrdo“ ničit? Kolik kulturních světů se vejde do Evropy? Kolik skandálů a kauz ještě sneseme na naší politické scéně?
Kateřina Štojrová
Právo na dítě aneb Kdo se tady úplně zbláznil
Nedávno si několik politiků vyměňovalo názory na hranice asistované reprodukce. Který z jejich názorů už není možné považovat za normální? A je vůbec potřeba, abychom se vzájemně takto nálepkovali?
Kateřina Štojrová
Bohéma - znamení doby postfaktické
V době postfaktické lidem přestává záležet na hledání pravdy a pochopení skutečnosti. Fakta už málokoho zajímají – důležitější jsou vzbuzované emoce. S touto kartou hráli, možná nevědomky, tvůrci seriálu Bohéma.
Kateřina Štojrová
Drazí spoluobčané, dusíme se ve vlastní šťávě
a jejími hlavními ingrediencemi jsou naše lenost, rozežranost, sobectví a bezohlednost. O čem to tu mluvím? O prapříčinách mnohého trápení; nejen toho aktuálního se špinavým vzduchem.
Kateřina Štojrová
Advent - předzvěst pohádkové smršti
Nastaly temné dny, které by se bez přicházejících Vánoc daly přežít jen těžko. Televizní kanály nás pomalu připravují na pořádnou nálož pohádek, které mají konec roku projasnit. Chceme to tak. Dramaturgové určitě vědí, co dělají.
Kateřina Štojrová
Kde končí tolerance?
Tak, jako se každý lék může stát pro tělo jedem a naopak leckteré jedy jsou ve správném množství a správné situaci lékem, lze něco podobného říci i o vlivu svobody a tolerance na společnost. I zde záleží na správném dávkování.
Kateřina Štojrová
Už mě vážně štvete!
Jdete mi na nervy vy, co jste mi v minulých týdnech na potkání s rozzářenýma očima hlásili, jaké že máme krásné počasí. „To je dneska krásnej den, viď? Jak se dnes udělalo hezky na tu pouť!“ Jenže když se podívám ven na trávníky
Kateřina Štojrová
Pasažéři na palubě Titaniku chytají pokémony
Kdo si hraje, nezlobí, že? Nechci být příznivcem konspiračních teorií, ale když jsem četla o miliónech fanoušků hry Pokémon GO, tak mě napadlo, čí je to asi zájem; komu prospěje (kromě tvůrců a distributorů hry),
Kateřina Štojrová
Naposledy píšu o depresi. Aspoň doufám...
Jak se to tedy seběhlo, že jsem tak zčista jasna zahodila všechny prášky? Nejdřív jsem musela bezezbytku přijmout svou momentální životní situaci a zbavit se různých strachů.
Kateřina Štojrová
Jak jsem chtěla zvítězit nad depresí a nakonec jsem ... vyhrála
Většinu svého života – prakticky od dětství – jsem si myslela, že jednou skončím u psychiatra, což se nakonec stalo. Někdo by mohl říci, že jde o klasické sebenaplňující proroctví.
Kateřina Štojrová
Proč jsem se vybodla na práci pro stát
Už jste někdy použili výraz „svět se zbláznil“? Vážně ne? Pak jste zřejmě nikdy nepracovali ve státní správě. Vy, ani vaši blízcí nebo kamarádi.
Kateřina Štojrová
Jak vést poradu s tupou hlavou
Podle jednoho psychologického škatulkování jsem tzv. sebezáchovný typ. Znamená to, že málokdy nechávám něco náhodě. Vždy připraven!
Kateřina Štojrová
Jak jsem si léčila depresi
Když jsem já natvrdlá pochopila na základě dálkové intervence léčitele, že všechny mé podivné fyzické i psychické obtíže lze zahrnout pod diagnózu deprese, zbývalo jediné. Najít psychiatra,
Kateřina Štojrová
Jak vypadá pořádná depka
Asi je každému jasné, že co depresivní pacient, to jiná kombinace příznaků, jiný obraz duševní choroby, který se navíc různě obměňuje v čase.
Kateřina Štojrová
Jak jsem se definitivně zbláznila
Ačkoli jsem odjakživa tušila, že jsem depresivní typ, a čas od času mě potkávaly dost nepříjemné sešupy nálady, vždycky jsem zvládala běžný život s přehledem.
Kateřina Štojrová
Proč jsem se zbláznila (část čtvrtá)
Abych si ujasnila, čím to je, že večer usnu jen s práškem pod jazykem a pod polštářem, píšu jakýsi terapeutický deník – příběh mého života trochu na přeskáčku. Snad se při tom psaní už konečně ze všeho poučím. Třeba i někdo jiný.
Kateřina Štojrová
Proč jsem se zbláznila (část třetí)
Abych si ujasnila, čím to je, že večer usnu jen s práškem pod jazykem a pod polštářem, píšu jakýsi terapeutický deník – příběh mého života trochu na přeskáčku. Snad se při tom psaní už konečně ze všeho poučím. Třeba i někdo jiný.
Kateřina Štojrová
Proč jsem se zbláznila (část druhá)
Abych si ujasnila, čím to je, že večer usnu jen s práškem pod jazykem a pod polštářem, píšu jakýsi terapeutický deník – příběh mého života trochu na přeskáčku. Snad se při tom psaní už konečně ze všeho poučím. Třeba i někdo jiný.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 29
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1373x