Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kde končí tolerance?

12. 10. 2016 14:30:00
Tak, jako se každý lék může stát pro tělo jedem a naopak leckteré jedy jsou ve správném množství a správné situaci lékem, lze něco podobného říci i o vlivu svobody a tolerance na společnost. I zde záleží na správném dávkování.

Když ještě chvíli zůstaneme u toho těla, můžeme se v mnohém poučit i z fungování našeho imunitního neboli obranného systému. Předem se omlouvám zdravotnicky vzdělaným čtenářům za brutální zjednodušení. Přitom jde o systém neskutečně složitý. Žádné jednoduché fik sem, fik tam. Každou minutu a vteřinu našeho života se specializované imunitní buňky musejí rozhodovat, zda proti antigenu (tj. vnitřnímu či vnějšímu nepříteli potenciálně ohrožujícímu život) zasáhnou či nikoliv. Imunitní systém nepracuje podle nějakého paušálního principu “žít a nechat žít“. To by nás moc dlouho neochránil. Syndrom získaného selhání imunity je příkladem situace, kdy se obrana organismu pod dlouhodobým vlivem vetřelce (viru HIV) hroutí a na jiná nebezpečí už nereaguje.

Na druhou stranu – oni ti buněční požírači a zabíječi nesmějí kolem sebe kvůli všemu hned mlátit hlava nehlava. Důsledkem by totiž mohly být přehnané imunitní reakce typu alergií nebo autoimunitních poruch, které pak devastují i původně zdravé tkáně a orgány. Imunitní buňky potřebují pořádné informace, aby mohly dospět k rozhodnutí, zda cizorodý element nechají být anebo zahájí boj. Informace dostávají od svých již vyškolených a zkušenějších kolegů. Je to vysoce sofistikovaná, specializovaná činnost. Vyžaduje využití informačních služeb, kázeň, rozvahu, odvahu, odhodlání až k sebeobětování a vysoké nasazení. Tyto specifické imunitní buňky jsou naší vnitřní policií, armádou a zpravodajskou službou.

Fungující společnost má být tělu podobným organismem, kde ten dělá to a ten zas tohle, ale aby to mohli všichni dělat v klidu a bezpečí, někdo musí účinně hlídat a potírat vetřelce i vlastní zvrhlé jedince, pokud se stanou ohrožením. Neboli společnost potřebuje akceschopný obranný systém.

Bezbřehá tolerance a netečnost vůči nepatřičným elementům a jejich nebezpečnému chování je pro tělo a obdobně i pro společnost a do ní včleněné menší lidské skupiny demoralizující a devastující.

Představme si to jako v rodině. Pokud matka mlčky a rezignovaně dovolí batoleti, aby ji při každé své momentální nespokojenosti mlátilo do hlavy autíčkem, může se snadno dočkat toho, že na ni mladík v patnácti letech vytáhne nůž, až se mu nebude zdát výše kapesného dostatečná. Aby z vrtošivého hošíka vyrostl zdravě sebevědomý, slušný a samostatný mladý muž, je bezpodmínečně nutné od útlého věku nastavovat hranice jeho chování. Jinak se on sám necítí bezpečně a komfortně a paradoxně ani není šťastný, ačkoli mu je vše dovoleno. Kdysi se zlobivému dítěti říkalo, že roste pro šibenici. Dnes možná roste pro lehátko u psychiatra (v tom lepším případě). V tom horším zapaluje v ulicích popelnice a auta.

Obdobné nastavování hranic je sebezáchovným mechanismem i pro společnost. Za prvé doslova – náš svět není (a zjevně ještě dlouho nebude) tak bezpečný a lidé v něm tak vyspělí, abychom mohli hranice zrušit. Loňský rok byl v tomto směru nepříjemným probuzením: zjistili jsme, že Evropa nemá nastavené hranice. Wow! V naší české kotlince nás nikdy nenapadlo o tom přemýšlet; možná proto, že jsme tak hezky schovaní uvnitř. Ale jak je možné, že se zjevně o své bezpečí nestrachovaly ani ty státy a národy, které se nacházejí geograficky na okraji sjednoceného kontinentu? To je otázka pro politiky, historiky, sociology a vojáky.

Za druhé bychom si měli držet jako nepřekročitelnou hranici vynutitelné dodržování zákonnosti - padni komu padni. Znepokojivé zprávy z některých zemí na západ od nás svědčí o tom, že při střetu různorodých kultur se to ne vždy daří. Kdo však nehodlá dodržovat náš právní řád například proto, že se to neslučuje s jeho názory na postavení jednotlivých skupin obyvatelstva v rámci společnosti, je vetřelcem, proti kterému by měl imunitní (obranný) systém jakožto prostředek sloužící k praktické realizaci pudu sebezáchovy zakročit. Pokud obrana selže, organismus čeká nevyhnutelný zánik a z jeho ostatků vyroste něco jiného.

Absolutní svoboda a bezhraniční tolerance je zkrátka nebezpečný mýtus, který prohlédneme celkem snadno, když se hlouběji zamyslíme nad známou geniálně jednoduchou myšlenkou filozofa a ekonoma Johna Stuarta Milla (1806 – 1873); že totiž svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Tento postulát však staví na tom, že jeden i druhý chápe pojem „svoboda“ přibližně stejně. Najednou však zjišťujeme, že se na území Evropy snažíme smísit společenské systémy, které se ve svém pojetí svobody dost zásadně odlišují a nehodlají svůj názor měnit; tudíž jsou zřejmě vzájemně neslučitelné (nekompatibilní je zde lepší slovo). Jsou-li nějaké subsystémy nekompatibilní, systém nebude fungovat, což dnes ví každé malé dítě.

V uplynulých pětadvaceti letech jsme se v naší zemi snažili dospět k určitému konsensu v tom, kde že se nacházejí ty začátky a konce svobody, a to jak pro jednotlivce, tak pro různé skupiny lidí. Základem tohoto celkem obecně přijímaného konsensu je určité mravní vědomí, jakési kolektivně akceptované svědomí, které čerpá (ať už se to někomu líbí či ne) z našich židovsko-křesťanských kořenů, to znamená především z Desatera a Nového zákona. Ctít život, pravdu, vlastnická práva, pečovat o základní vztahy ve své rodině a nenabourávat je druhým, nedychtit po tom, co mi nepatří. Mít úctu k tomu, co mě přesahuje. Nečinit druhým to, co nechci, aby činili oni mně. Starat se o hladové, nemocné, chudé, osamělé, o lidi na cestě, dělit se s nimi o své bohatství. Toužit po spravedlnosti. Chovat se i k nepřátelům slušně.

Z tohoto základu vyrůstá také náš právní řád počínaje Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Právní řád založený na rovnosti a svobodě pro všechny bez rozdílu, na soucitu, solidaritě, ochraně slabších, na svrchovanosti zákonů a možnosti domoci se svých práv před soudem.

Nenechme si tento solidní základ (byť realizovaný se spoustou nedokonalostí) nabourávat ve jménu čehokoli. Vše bude v budoucnosti záviset na tom, jak správně a veřejně pojmenujeme a odkryjeme dobro a zlo. Není a nebude lehké rozpoznat, kdy už prokazované dobro přestává být dobrem, protože dovoluje zlu se zde etablovat. A snad nejtěžší to bude pro křesťany.

Proto celkem dobře chápu paní Merkelovou, pokud její zvací pohnutky byly skutečně křesťanské. Co si měla v praxi počít s větou: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde. Kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium (rozuměj: kvůli opravdu a důsledně realizovaným křesťanským postojům lásky a solidarity), zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?“ (Evangelium podle Marka, kapitola 8, verš 35-36). Přichází doba, kdy se ukáže, zda správně chápeme biblické paradoxy.

Promysleme si tedy předem, co chceme a můžeme udělat pro lidi v opravdové nouzi, a co naopak nepřipustíme. Ať to víme dříve, než se události (nebo lidé) dají do pohybu. Aby byla obrana před zlem řešena včas, dřív, než na její místo nastoupí útok vedený z jakékoli strany. A kdo že tu obranu má řešit? To je zase otázka pro politiky, historiky, sociology a vojáky. A ještě pro policisty, státní zástupce, soudy a vysoké úředníky. Ať všichni pojmenovávají věci pravými jmény, tak jak je chápeme my, kteří jsme tady doma. Novináři ať pravdivě a svobodně píší. My ostatní musíme mít otevřené oči, hlavy a snažit se vždycky správně volit. Nejen ve volbách.

Autor: Kateřina Štojrová | středa 12.10.2016 14:30 | karma článku: 19.68 | přečteno: 872x

Další články blogera

Kateřina Štojrová

Kde končí tolerance? (2)

Tato otázka stále visí ve vzduchu. Co všechno bude ještě schopna tolerovat příroda, aniž by nás začala „natvrdo“ ničit? Kolik kulturních světů se vejde do Evropy? Kolik skandálů a kauz ještě sneseme na naší politické scéně?

23.8.2017 v 17:50 | Karma článku: 17.18 | Přečteno: 453 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Právo na dítě aneb Kdo se tady úplně zbláznil

Nedávno si několik politiků vyměňovalo názory na hranice asistované reprodukce. Který z jejich názorů už není možné považovat za normální? A je vůbec potřeba, abychom se vzájemně takto nálepkovali?

28.4.2017 v 19:03 | Karma článku: 30.30 | Přečteno: 982 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Prosím, prosím ukliďme Česko!

Tak konečně jsem to udělala. Vzala jsem doma velký pytel, rukavice, a vydala jsem se vyčistit svou oblíbenou procházkovou trasu od odpadků. Nikdo jiný to za mě totiž neudělá.

29.3.2017 v 11:06 | Karma článku: 16.77 | Přečteno: 282 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Bohéma - znamení doby postfaktické

V době postfaktické lidem přestává záležet na hledání pravdy a pochopení skutečnosti. Fakta už málokoho zajímají – důležitější jsou vzbuzované emoce. S touto kartou hráli, možná nevědomky, tvůrci seriálu Bohéma.

22.2.2017 v 11:21 | Karma článku: 37.10 | Přečteno: 4059 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Richard Siemko

Proč Bůh nezasahuje

Následující úvahy jsem napsal pro ty z lidí, kteří jsou hluboce zasaženi zlem ve světě a nechápou, jak můžou někteří jiní lidé věřit v Boha, který je podle jejich slov vševědoucí a přesto nezasahuje.

24.11.2017 v 11:05 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 110 | Diskuse

Petr Pánek

Střet civilizací začíná v ložnici.

Jedna blogerka , která s jistotou dovede rozpoutat diskusi zde nadhodila téma "Mateřství jako služba bohu". Budiž i když tomu nerozumím.

24.11.2017 v 10:01 | Karma článku: 7.97 | Přečteno: 416 | Diskuse

Jan Tichý

Prezident volky nevolky (čti folky nefolky)

Vyhraje kandidát lidu (německy das Volk) nebo nelidu (resp. nadlidu = zákonodárců)? V posledních volbách prezidenta měli téměř všichni kandidáti podporu sobě blízké politické strany. Letos naopak téměř nikdo.

24.11.2017 v 8:54 | Karma článku: 4.81 | Přečteno: 117 |

Kateřina Valachová

Sociální rozměr státu, o to zde kráčí

Nedávno jsem přála hodně štěstí a brzké uzdravení paní Darině Nešporové, učitelce mateřské školy z Olomoucka. Zachránila tři děti, které odstrčila z cesty automobilu – sama přitom utrpěla vážná zranění.

24.11.2017 v 8:01 | Karma článku: 5.61 | Přečteno: 229 | Diskuse

Pavel Chalupský

Na dne víc dávat, než brát.

Říká vám to něco? Správně. Zpívá o tom jeden zpěvák. A nejen o tom, ale i na lusknutí prstů se začít hned smát a přes zkroucená záda být součástí stáda. Že by sonda do naší společnosti?

24.11.2017 v 7:57 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 51 | Diskuse
Počet článků 27 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1394

Když mě něco nenechává v klidu, ráda o tom píšu, ať je to cokoliv. Urovnávám si tak myšlenky. Budu ráda, pokud Vás výsledky mého vnitřního úklidu potěší nebo přimějí k zamyšlení.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.