Už mě vážně štvete!

Jdete mi na nervy vy, co jste mi v minulých týdnech na potkání s rozzářenýma očima hlásili, jaké že máme krásné počasí. „To je dneska krásnej den, viď? Jak se dnes udělalo hezky na tu pouť!“ Jenže když se podívám ven na trávníky

před domem, napadá mě spíš slovo poušť.

Ano, člověk by se prý měl dívat na každodenní realitu pozitivně, optimisticky. Z toho lepšího úhlu. Radovat se. Ale vážně vám není divné, že naši předkové listopad pojmenovali listopadem? Neměli bychom se tedy spíš zarazit nad tím, že listí dost hromadně padalo už v září? Že panovaly „krásné“ letní teploty, ale zároveň jakýsi předčasný podzim?

Jenže podzim vypadá jinak. Nepamatujete se? Bývá mlhavo, sychravo, přibývá tmy a často prší. Listí zežloutne nebo zčervená, některé listy se vybarví trochu do hněda; strom je pustí a děti můžou sbírat krásné barevné exempláře na vylisování nebo do hodin výtvarné výchovy. V září padalo listí povětšinou už usušené, šedohnědé, zkroucené. Šustí mi pod nohama v poledním slunci. To už nevylisujeme. A děti měly stejně nejdřív malovat zelené stromy s červenými jablíčky. Barevné listy přece přijdou na řadu až později.

Vážně jsme až tak zabednění, že budeme hromadně jásat nad krásným počasím, a přehlížet, jaký dopad to má na naši krajinu? Na překrásnou středoevropskou zahrádku vymodelovanou z nespočetných odstínů zelené? Nechci tady mít Chorvatsko bez moře. Žlutou polopoušť, kde neroste nic, co se uměle nezavlažuje. Zdá se vám, že přeháním? Podívejte se na hydrologické mapy na stránkách Českého hydrometeorologického ústavu nebo na stránku www.intersucho.cz a možná změníte názor. Jsou tam i údaje o stavu podzemních vod – podle mého laického úsudku taky nic moc…

Sdělovací prostředky zatím o počasí referují takto (vybírám z jednoho nejmenovaného zpravodajského webu):

O víkendu se dočkáme babího léta, … (22.9.)

Konec září potěší, teploty naposledy vyšplhají nad dvacítku (24.9.)

Předpověď slibuje nádherné počasí, v pátek bude až 26 stupňů (26.9.)

Krásné počasí utne víkend (29.9.)

Už jsem si myslela, že všichni hromadně strkáme hlavu do písku a o nebývalém suchu, které postihuje už druhým rokem naši zemi, nechceme radši nic vědět. Polední diskusní pořad na ČT minulou neděli mě potěšil, protože jsem nabyla dojmu, že alespoň ministr životního prostředí si vážnost situace uvědomuje a jeho úředníci se snaží něco vymyslet, byť už je možná pět minut po dvanácté.

A hlavně doufám, že pořad nasadil aspoň malinkého brouka do hlavy všem těm, co si tak libují nad současným teplým a suchým počasím. Možná si většina z nás myslí, že s tím nemůžeme nic dělat. Je samozřejmě pohodlnější se přiklonit k názoru Václava Klause, že není nijak prokázaný vliv lidské činnosti na změnu klimatu, a dál si celé dny vozit zadek v autě, obměnit každý rok garderobu, několikrát denně se sprchovat, cpát do kamen všechno možné i nemožné, vytápět doma na pětadvacet stupňů a bez uzardění házet všechno zbytečné do komunálního odpadu. A na zahradě si pěkně napustit bazén pitnou vodou; vždyť my na to máme.

Trošku mě zamrzelo na pana Václava Cílka, kterého si jinak nesmírně vážím, když veřejně ve zmíněné televizní debatě vyslovil myšlenku, že šetřit pitnou vodou dle jeho názoru nemá cenu, protože podzemní vody je dost a když ušetříme, stejně nám vodu zdražej. A argumentoval naší nízkou průměrnou spotřebou pitné vody oproti západní Evropě a Americe. Doufám, že to byl jen nepovedený pokus o vtip. Připadá mi to, jako když se Pepíček ospravedlňuje: „Ale mamíí, Mařenka měla taky čtyřku a tři děti měly dokonce pětku“.

Já tento názor s panem Cílkem nesdílím. Nemyslím si, že všechnu zodpovědnost mají jen ti nahoře – jak rychle dokážou přijmout a realizovat opatření pro lepší zadržování vody v krajině. Vážnost situace bychom měli chápat všichni a všichni bychom také měli, každý na svém místě, udělat aspoň něco málo proti plýtvání vodou a proti vypouštění emisí. V topné sezóně doma snížit teplotu aspoň o půl stupně, třeba. (To je palba do vlastních řad, mimochodem. Mám totiž teplo ráda.)

Na lokální úrovni se jistě opatření dělají. Suchem nejvíce postižené obce vydávají zákazy zalévání zahrad a napouštění bazénů. Ale mně tady chybí pobídky z nejvyšších pater politiky směřující k nám jednotlivcům, ale i firmám, abychom promyšleněji hospodařili s vodou. Chybí mi tu nějaký morální apel od osobností nadaných určitou autoritou, abychom se k životnímu prostředí začali chovat zodpovědněji a s láskou. Je to snad proto, že na žádné takové apely už dávno neslyšíme? Hlavně ten bůček, smrádek a hezky teploučko? Anebo proto, že žádné autority hodné respektu v čele státu nemáme?

Tak kdo to umíte, aspoň se za déšť a vodu modlete. Za dlouhé deštivé týdny, kdy každou chvíli přijde nějaká přeháňka, za zamračenou oblohu s těžkými mračny, za ten krásný zvuk, když v noci do parapetů buší kapky a ukolébávají nás do spánku. Za mírné deště a mrholení, které půda dokáže vsakovat. Za ranní mlhy a rosu. Za sněhové závěje, námrazy, jíní a sněhuláky. Za život.