Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Naposledy píšu o depresi. Aspoň doufám...

30. 08. 2016 10:46:25
Jak se to tedy seběhlo, že jsem tak zčista jasna zahodila všechny prášky? Nejdřív jsem musela bezezbytku přijmout svou momentální životní situaci a zbavit se různých strachů.

Lehko se to řekne, ale trvalo mi zhruba dva roky, než jsem pochopila, že nemusím nikomu dokazovat správnost mého rozhodnutí odejít z frustrujícího, ale dobře placeného zaměstnání. Že otázka „Jak se ti daří?“ neznamená nutně „Kolik si teď vyděláš peněz?“. Že nemusím být hned po pár měsících veleúspěšná v podnikání, když mě můj přítel ochotně podporuje v tom, co dělám a nevadí mu, že se stal živitelem rodiny. (No, nějaké peníze ke mně nakonec přece jen připlouvají, protože se kupodivu najdou lidé, kterým připadají moje služby prospěšné a tak se ke mně vracejí.)

Uvědomila jsem si, že jsem nikdy neměla žádné velké ambice; jako holčička jsem při dětských hrách chtěla být jen maminkou; a to naštěstí jsem. Líbí se mi klasický partnerský model, který se momentálně moc nenosí: muž se všemožně stará o hmotné zázemí, nabízí svou mužskou sílu a ochranu, zatímco žena do vztahu vnáší své mateřství, péči, krásu, intuici a něhu. Tak si teď zvykám na život podle tohoto mustru. Sama sobě jsem dovolila uvěřit, že i práce v domácnosti je práce; miliony žen nic jiného nedělaly po celý svůj život a stačilo jim to ke štěstí. Pravda: vždycky jsem taky chtěla být princeznou a teď si tak konečně připadám. Tak jako někdejší urozené paní mám najednou čas a prostor kultivovat samu sebe, což je neskutečný luxus.

Když jsem se tedy důkladně zaměřila na sebe a podrobně zanalyzovala svůj momentální zdravotní stav a faktory, které ho mohou ovlivňovat, zjistila jsem neuvěřitelnou vlastní provozní slepotu. Člověk přijme za své nějaké teze (ať už vědomě nebo podvědomě) a těch se umanutě drží celé dlouhé roky. V mém případě to bylo přesvědčení o počtu hodin, které denně musím naspat, abych byla ready to live and work. Jak jsem si uvědomila až zpětně, nějakou shodou okolností (ve které ale vidím ohromnou symboliku) jsem se rozhodla přestat s užíváním psychofarmak na den přesně po 14 letech od doby, kdy jsem jimi aspoň na noc začala otupovat ohromnou bolest z rozpadlého vztahu a neméně obrovský strach ze samoty a odpovědnosti za děti.

Když už jednou člověk v těch prášcích tak dlouho jede, nečte zas a znovu příbalové letáky. Paměť se mi začala zhoršovat postupně, ale nade vší pochybnost. Ptala jsem se na to kdysi praktického lékaře, ale ten mi tento jev odůvodnil přemírou informací, které na nás útočí, a množstvím starostí a úkolů, které musím řešit jako samoživitelka. Velký díl pravdy v tom lze samozřejmě nalézt, ale celá pravda to nebyla.

V tomto textu se trochu opakuji, ale znovu musím uvést, jak podivné bylo, že jsem si za ty dlouhé roky ve společnosti hypnotik neuvědomila, že jde o psychofarmaka! Nevím, co jsem si vlastně myslela. Že umělé uvedení do spánku je jako spolknout aspirin? Fungovalo to ovšem báječně. Ať jsem byla jakkoli rozhozená, rozrušená, přetažená nebo nešťastná, večer jsem si loupla prášek a spala jsem. Ráno žádné problémy, žádná únava ani bolest hlavy, žádný pocit přiotrávenosti nebo sucho v ústech – prostě nic. Jen jsem si stále hůř a hůř zapamatovávala nové informace a měla jsem potíže se soustředěním.

Samozřejmě jsem si uvědomovala, že všechny léky mají vedlejší účinky a jednou bych se tudíž i tohoto „léku“ měla zbavit. V těch lepších obdobích jsem si brala jen kousíček prášku (ani ne osminu). A stačilo to. (Anebo dokonce ani kousíček – i taková období jsem měla.)

Mám ráda hořkou chuť a tyto prášky hořké jsou. Přišla jsem časem na to, že nástup účinku hypnotika je rychlejší, když si jej nechám rozpustit v puse. Tímto způsobem se dalo omezit i použité množství, takže ve finále jsem si třeba zuby uždíbla jen šestnáctinu prášku a ten nechala rozplynout na jazyku. Nakonec jsem se stala závislou na této konkrétní hořké chuti. Milovala jsem ji! Zaručovala totiž rychlý sešup do nevědomí, kde člověk nemá žádné bolesti, žádné starosti. (Trochu to připomíná smrt, ne?)

Jenže když jsem nebyla psychicky nebo fyzicky v pořádku, toto stopové množství (téměř na úrovni placeba) mi na celou noc nevystačilo. A tak jsem si podle potřeby ukousla ještě něco navíc: třeba když budík ukazoval 1:30. Někdy dokonce i kolem čtvrté ráno. Jak se ale následně ukázalo, tohle moc dobrá strategie nebyla. Takže znovu opakuji, co je uvedeno v příbalovém letáku: aby člověk předešel negativnímu vlivu hypnotika na paměť, musí být po jeho užití zajištěna dostatečná doba nerušeného spánku. Tuto podmínku jsem ovšem nesplňovala ani náhodou.

Takže se mi po téměř čtrnácti letech koketování s hypnotiky strašlivě (a zdánlivě najednou) zhoršila krátkodobá paměť. Ačkoli jsem zjevně nebyla v žádné těžké depresi coby psychickém rozpoložení, začala jsem opět trpět stavy, kdy jsem si stěží zvládala vyčistit zuby. Jenže tentokrát to vypadalo jinak: nešlo o to, že bych neviděla důvod proč si zuby čistit. Ale najednou jsem nevěděla, do které ruky mám vzít kartáček. Musela jsem chvíli uvažovat, který je vlastně ten můj. A kde je pasta? Po odchodu z koupelny jsem téměř vždy zapomínala zhasnout.

Tyto stavy vzbuzují hrozný strach. Proto soucítím se všemi, kteří si uvědomují, že demence je na postupu a není před ní úniku. Naštěstí má mozek i ve vyšším věku ohromnou plasticitu a mnohá spojení neuronů lze obnovit. A tak doufám, že díky vysazení psychofarmak bude pan Alzheimer dveře našeho bytu ještě pěkných pár let míjet obloukem. Nebo je nenajde vůbec.

Autor: Kateřina Štojrová | úterý 30.8.2016 10:46 | karma článku: 17.69 | přečteno: 505x

Další články blogera

Kateřina Štojrová

Kde končí tolerance? (2)

Tato otázka stále visí ve vzduchu. Co všechno bude ještě schopna tolerovat příroda, aniž by nás začala „natvrdo“ ničit? Kolik kulturních světů se vejde do Evropy? Kolik skandálů a kauz ještě sneseme na naší politické scéně?

23.8.2017 v 17:50 | Karma článku: 17.18 | Přečteno: 453 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Právo na dítě aneb Kdo se tady úplně zbláznil

Nedávno si několik politiků vyměňovalo názory na hranice asistované reprodukce. Který z jejich názorů už není možné považovat za normální? A je vůbec potřeba, abychom se vzájemně takto nálepkovali?

28.4.2017 v 19:03 | Karma článku: 30.30 | Přečteno: 982 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Prosím, prosím ukliďme Česko!

Tak konečně jsem to udělala. Vzala jsem doma velký pytel, rukavice, a vydala jsem se vyčistit svou oblíbenou procházkovou trasu od odpadků. Nikdo jiný to za mě totiž neudělá.

29.3.2017 v 11:06 | Karma článku: 16.77 | Přečteno: 282 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Bohéma - znamení doby postfaktické

V době postfaktické lidem přestává záležet na hledání pravdy a pochopení skutečnosti. Fakta už málokoho zajímají – důležitější jsou vzbuzované emoce. S touto kartou hráli, možná nevědomky, tvůrci seriálu Bohéma.

22.2.2017 v 11:21 | Karma článku: 37.10 | Přečteno: 4059 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Kristýna Burgerová

Uklízení jako nebezpečná nemoc

Rodiče mně vždycky říkali, že jsem bordelář první třídy. Jejich názor mně ale nepřišel nikdy moc objektivní, co byste ale taky čekali od někoho, kdo po každém použití umyvadla ho následně vytře do sucha.

24.11.2017 v 8:30 | Karma článku: 13.45 | Přečteno: 347 | Diskuse

Jelena Příplatová

Britský důkaz efektivity domácího vzdělávání?

Před pár lety jsem ze zvědavosti (to víte, setkání s kreacionisty občas přerostou únosnou mez) projížděla studie o homeschoolingu v USA. Pokud si pamatuji, vyplývalo z nich rozdělení doma vzdělávajících rodičů zhruba na dvě půle

24.11.2017 v 1:10 | Karma článku: 9.91 | Přečteno: 431 | Diskuse

Jan Jílek

Jdu kam chce On

Nikdy jsem netrpěl touhou být umělcem. Necítil jsem ono povolání k něčemu, co mne přesahuje, jak se mnozí v mém mládí vyjadřovali. Mít povolání znamenalo pro mne něco ve smyslu křesťanství být povolán.

23.11.2017 v 15:01 | Karma článku: 13.62 | Přečteno: 312 | Diskuse

Jan Jílek

Řekni ne a já budu vědět, že ne

Díky rozhovoru s paní Kovářovou jsem se dozvěděl o existenci žen, feministek, které si založily hnutí: „Why not me?”

22.11.2017 v 13:31 | Karma článku: 29.84 | Přečteno: 1388 | Diskuse

Karel Ábelovský

Makám, makáš, makáme ... už jste taky začali konečně "makať "? (pokračování - díl druhý)

... a nemyslím tím děvčatům pod sukně, samozřejmě - bez zbytečných a zavádějících řečí, realita je zřejmá, tedy těm, co jim zůstal jeden svobodomyslný, tukem neobalený mozkový závit

22.11.2017 v 13:07 | Karma článku: 19.65 | Přečteno: 581 | Diskuse
Počet článků 27 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1394

Když mě něco nenechává v klidu, ráda o tom píšu, ať je to cokoliv. Urovnávám si tak myšlenky. Budu ráda, pokud Vás výsledky mého vnitřního úklidu potěší nebo přimějí k zamyšlení.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.