Většinu svého života – prakticky od dětství – jsem si myslela, že jednou skončím u psychiatra, což se nakonec stalo. Někdo by mohl říci, že jde o klasické sebenaplňující proroctví.
Ale spíš jsem reálně vnímala přibývající potíže v mé emocionalitě a náladách. Po opadnutí dosti zničujících stresů souvisejících s rozvodem se objevily první vážnější, ale nerozpoznané depresivní příznaky, které mě možná stály tehdejší nový vztah. Prostě jsem nebyla stále usměvavá, pohodová a roztoužená partnerka, jak bylo vyžadováno.
Zůstala jsem s dětmi sama a pak už to jelo jako na horské dráze: vzlety a pády jak ve vztazích, tak v psychice. Kumulace obrovského pracovního vypětí, vrozeného perfekcionismu, děsivého strachu o nemocné dítě a jisté citové osamělosti dokonala dílo zkázy. Mé dílo.
Psychiatra jsem nevyhledala, byla jsem tam doslova dovlečena, byť na vlastní žádost. Taková potupa! Ne ta samotná návštěva specialisty, ale to, že zjevně nezvládám svůj život, nedokážu se poučit ani opravdu důsledně pečovat o své zdraví.
Abych tohle všechno mohla popřít, bylo nutné se antidepresiv co nejdříve zbavit. Navíc mi dost vadily ty otupené emoční vrcholy – jak ty nahoře, tak ty dole. Najednou mě nic nedojímalo, nad ničím jsem netruchlila, ale nikdy jsem taky necítila ani stín nějaké euforie jako dřív. Nebo aspoň mírný nával radosti. Chemikáliemi vynucená vyrovnanost mi zkrátka nevyhovovala. A tak jsem dávkování poměrně brzy stlačila na úplné minimum. A ono to šlo! Co na tom, že jsem se občas přeříkávala, že se mi znovu výrazně zhoršilo spaní, paměť a schopnost koncentrace.
Chtěla jsem být prostě oficiálně zdravá. Jenže postupem času bylo zřejmé, že se to nedaří. Byla jsem nucená se občas uchýlit k benzodiazepinům a ještě častěji k práškům na spaní, abych mohla přes den normálně fungovat. Půl roku jsem chodila na psychoterapii. A nic, žádný posun, žádné zlepšení. Nejspíš mi chyběla trpělivost se sebou i s psychologem. Když začala silně haprovat i krátkodobá paměť, musela jsem znovu kapitulovat. Prostě jsem nemocná; chemie v mozku nefunguje jak má a nenašla jsem způsob, jak to změnit.
Až někdy objevíte ve své ledničce žehličku nebo si na vlasy místo šamponu napatláte tělové mléko, nezoufejte, že už se dostavil neúprosný pan Alzheimer. Zahajte sebepozorování, zda náhodou nepatříte na psychiatrii kvůli depresím nebo úzkostem. Nemluvím jen o strachu, smutku, podrážděnosti a nenáladě. Když se totiž příznaky začnou projevovat v tělesné oblasti, je to docela tanec. Opravdu nejsou příjemné závratě, rozmazané vidění, poruchy paměti a koncentrace, zmatenost, únava a ochablost, kolísání tlaku a nespavost. Například.
Mé trápení s depresí má ale docela překvapivé rozuzlení. Protože jsem dost umíněná a analyzující povaha a nechtěla jsem se smířit s návratem k vyšší dávce antidepresiv, vyrobila jsem si obrovskou tabulku, ve které jsem zapsala do sloupců všechny své tělesné příznaky a do řádků začala vypisovat všechny možné příčiny, které by jednotlivé příznaky mohly způsobovat. Tj. stanovené i nestanovené možné diagnózy, nejčastěji konzumované potraviny, oblíbené pochutiny, známé toxiny, … a taky vedlejší účinky léků vypsané v příbalových letácích.
A ejhle, na co jsem nepřišla: téměř všechny příznaky mohou být způsobeny jak nedostatkem spánku, tak prášky na spaní. Já ovšem spala dost – jenže za pomoci prášků na spaní! Byla jsem přesvědčená o tom, že musím být za každou cenu vyspalá, abych fungovala a podávala patřičné výkony v práci i doma. Jenomže cena, kterou jsem za tohle přesvědčení nakonec platila, byla hodně vysoká a přivedla mě na pokraj skutečného zoufalství. Protože pokud se živíte hlavou a cítíte stále jasněji, že přicházíte o rozum, zaručuji Vám opravdu parádní pocity strachu a paniky.
Takže abych to zkrátila. Ze dne na den jsem naprosto vysadila prášky na spaní i benzodiazepiny. A co se nestalo: hned druhý den mi bylo o hodně, ale opravdu o hodně líp. Za pár dní zmizely všechny příznaky, ačkoli jsem spala nekvalitně a možná o dvě hodiny míň než dřív. Antidepresiva jsem začala brát obden a teď už abstinuji úplně. Je to právě dva měsíce. Zatím se cítím báječně a doufám, že to tak i vydrží. Pokud ne, podám vám o tom zprávu zde.
Věřili byste tomu, že mě nikdy nenapadlo, že hypnotika jsou také psychofarmaka? Já netvrdím, že jsem si užíváním prášků na spaní způsobila depresi. Ale jisté tělesné příznaky, které jsem přiřazovala k úzkostně depresivní poruše, byly zřejmě způsobené těmi prášky, se kterými jsem koketovala symbolických dvakrát sedm let. A ještě k tomu často špatným způsobem, který je v příbalovém letáku výslovně zmíněný jako paměť poškozující. (Například jsem si vzala kousek prášku třeba tři hodiny před plánovaným časem vstávání, což se dělat nemá. Po užití hypnotika je třeba mít k dispozici následných osm hodin nepřerušovaného spánku.) Takže: pozor na chemikálie, které do sebe ládujeme. Pozor na nepovolené zkratky a nezvládnuté životní lekce.
Mohu na svém vlastním odstrašujícím příkladu dokumentovat, že ne vždy je chytré problém řešit spolknutím příslušné pilulky. Aneb jak říká jeden můj známý farmaceut: „neznám synteticky vyrobený lék, který by neměl vedlejší účinky“. Čtěme proto příbalové letáky a mysleme hlavou. Mluvme o tom, co se děje uvnitř nás. (To jsem dělala mimo jiné na tomto blogu a ještě dělat budu.) Přiznejme si své chyby a odpusťme si je. A vraťme se spíš k přírodě – doslova i přeneseně. Radost ze života a občasná euforie se nakonec určitě dostaví.
