Už jste někdy použili výraz „svět se zbláznil“? Vážně ne? Pak jste zřejmě nikdy nepracovali ve státní správě. Vy, ani vaši blízcí nebo kamarádi.
Já jsem byla zaměstnaná u jednoho úřadu šestnáct let, takže si dovolím tvrdit, že dokážu posoudit směřování alespoň tohoto malého, nikoli však bezvýznamného segmentu státního sektoru. Při odchodu jsem podepsala jakýsi papír, že bývalého zaměstnavatele nebudu v budoucnu ničím poškozovat, takže o konkrétním typu orgánu státní správy raději pomlčím. Ale z různých stran slýchám zvěsti o tom, že je to na všech úřadech plus minus stejné. Stejně šílené.
Práce na mém úřadě byla náročná vždycky, už vzhledem k šíři spravovaných záležitostí a především kvůli neustálým novelizacím zákonů, takže pracně naučené znalosti vám nevydržely ani půl roku. Nároky na určitou pohotovostní sumu znalostí strmě narostly se vstupem České republiky do Evropské unie. Kvůli postupnému přizpůsobování se evropské legislativě a stále novým a novým požadavkům „Bruselu“ na precizní a vyčerpávající definování zákonných práv a povinností občanů se nakonec námi používané zákony staly nesrozumitelnými i pro nás úředníky, kteří jsme s nimi dnes a denně pracovali.
Je opravdu tristní, pokud cítíte, že místo abyste se postupem času stávali čím dál lepším odborníkem ve svém oboru, stáváte se nejistou vyplašenou osůbkou, která se pomalu bojí zazvonění telefonu. Která si dobře pamatuje, že kdysi byla schopná odpovídat z voleje na složité odborné dotazy, zato teď už si není jistá téměř ničím, ani když danou problematiku bude půl dne studovat.
Prostým porovnáním tloušťky výtisků starých a současných znění zákonů a doprovodných předpisů zjistíte, že rozsah znalostí, které byste měli ovládat, narostl za deset let zhruba pětkrát. Obdobně přibývaly různé agendy, které je nutné nějakým způsobem spravovat, aniž by ovšem v přibližně stejném rozsahu narůstal počet výkonných úředníků, kteří se budou danou agendou zabývat. Výkonnými úředníky myslím pěšáky na nejnižší úrovni řízení, na jejichž hlavy se valí příkazy, pokyny, výklady, judikáty, metodiky a maily ze všech vyšších úrovní řízení, a že jich je.
V posledních letech mého působení na úřadě zaplavili nejvyšší stupeň řízení mladí, dynamičtí a ambiciózní právníci a ekonomové, kteří tam nastoupili zjevně ihned po škole; praxi neznají, neumějí si ji představit a není to jejich vina. Stávají se z nich specialisté na určitou dílčí právní problematiku, jenže zjevně nechápou (či jejich nadřízení), že ubohý pěšák dole musí zvládnout mnohonásobně širší rozsah práce a znalostí, takže jednoduše nepojme tolik detailů a nezvládne neustálé změny výkladů a pravidel, hraničící až se svévolí.
Každý metodický pokyn, který z rukou těchto „yuppies“ vyšel, připomínal pečlivě naformulovanou a ozdrojovanou seminární či bakalářskou práci s rozmáchlým úvodem takzvaně „od Adama“. Ještě dnes na úřad občas chodím za svými přáteli, kteří mi se zoufalým svitem v očích ukazují hromady vytištěných metodik, které si nestíhají ani přečíst, protože jejich rozsah nezřídka přesahuje 40 stran. A oni se musejí především potýkat s každodenní rutinní prací nabobtnalou do neskutečných rozměrů, takže následně nejsou schopni si ve zbytečně rozsáhlém textu najít, co je v něm to nové a podstatné.
Zoufalství úředníků roste úměrně s tím, jak cítí, že jsou nuceni se věnovat činnostem, které v konečném důsledku státu ani občanům nic navíc nepřinesou. To znamená například vyplňování bezpočtu údajů do různých evidencí, které ve výsledku jen nakrmí nejrůznější statistické tabulky následně používané jako politikum, čili k předvolebnímu boji.
Pokud byly na veřejnosti propírány obavy elitních detektivů, že sloučení jejich útvarů zbrzdí jejich práci na důležitých kauzách, mohu to z vlastní zkušenosti jen potvrdit. Jednu pořádnou reorganizaci spojenou s centralizací řízení i dat jsem zažila na vlastní kůži. Znamenala neskutečné každodenní komplikace pro všechny zúčastněné, enormní pracovní zátěž nutnou k pouhému zajištění základního fungování úřadu, a v konečném důsledku určitě vysoké náklady navíc, nikoli jejich úsporu, jak bylo původně deklarováno. Ale o tom se už samozřejmě nemluví a nikdo to veřejně nevyčíslil.
Řada zaměstnanců najednou musela začít za prací dojíždět, část zkušených a kvalitních lidí proto raději odešla jinam. Než si nový systém takzvaně sedl, trvalo to minimálně tři čtvrtě roku. Nová organizační struktura, nové vnitřní směrnice a řády, nová čísla útvarů, nová struktura čísel jednacích, nové názvy pracovních pozic, tím pádem dodatky k pracovním smlouvám, nové pracovní náplně atd. atd. A komplikované přesouvání dat z řady menších databází do jedné velké. To jen tak namátkou vybírám. Takže jsme zaměstnali v podstatě sami sebe, žádné klienty jsme k tomu nepotřebovali. Ti byli jaksi navíc.
A ještě z jiného soudku. Takzvaná elektronizace státní správy v první fázi znamenala neskutečnou pakárnu pro úředníky, kteří museli několika různými způsoby provádět řadu úkonů, aby elektronicky učiněné podání dostali do příslušného informačního systému. Navíc po telefonu museli kdekoho učit, jak má elektronické podání správně učinit, aby následně mohlo být státní správou přijato a zpracováno. Ve výsledku to bylo mnohem složitější, než vzít papír a údaje z něho nacvakat do počítače. Ale pokrok nezastavíme, to chápu.
Jak elektronizace ve státní správě postupuje, data se už do systému dostávají v podstatě „mimo vědomí“ úředníka, který prakticky neví, jaké údaje jím spravovaný subjekt vykázal. Tím se vytrácejí cenné znalosti úředníků, kteří dříve „znali své pappenheimské“. Dnes je vše přenecháno strojům, zdravý úsudek úředníka už prakticky není možné uplatnit. Na vše jsou přesné metodiky a striktní, mnohdy šibeniční termíny.
Mé zhroucení následkem pracovního přetížení nebylo na mém úřadě první. A bohužel ani poslední. Řada lidí už svou práci pro stát nezvládá jinak, než za pomoci psychofarmak. Je potřeba říci, že na nejnižší úrovni státní správy (kterou jedinou znám zblízka) zpravidla pracují lidé, kteří jsou spolehliví, pečliví, pořádkumilovní, a kteří chtějí, aby věci fungovaly tak, jak mají, to je podle pravidel a zákonů. Tito lidé jsou však také ideálními kandidáty na žaludeční vředy, syndrom vyhoření, deprese a úzkostnou poruchu. Pokud byste tedy snad chtěli státním zaměstnancům závidět, že v poslední době pořád dostávají přidáno, ujišťuji vás, že jejich platový růst je draze vykoupený stresem, strachem a vyčerpáním.
Já jsem ze státní správy vycouvala prakticky z donucení a bylo to pro mě hodně bolestné. Ale dnes vidím, že mi nucený odchod do soukromého sektoru zachránil zdraví. Ne, že by v soukromém sektoru bylo všechno v pořádku; tam mají zaměstnanci zase jiné problémy. I tam se svět zbláznil. Ale o tom třeba někdy příště.
