Jak vést poradu s tupou hlavou

Podle jednoho psychologického škatulkování jsem tzv. sebezáchovný typ. Znamená to, že málokdy nechávám něco náhodě. Vždy připraven!

To je heslo, které jsem přijala za své už v dětství, ačkoli jsem do pionýra chodila jen jeden rok (a to čistě účelově: jinak by mě totiž nepřijali na žádnou střední školu). Nedávno jsem se účastnila nějakého týdenního kurzu konaného v pěkném hotelu uprostřed jihomoravské přírody. Ať jsem se hnula kamkoli, vždy jsem měla při ruce svou prostornou kabelku se vším, co bych mohla potřebovat.

Z kurióznějších věcí vybírám: malou bílou igelitku, abych si neušpinila světlé oblečení na špinavých lavičkách. Věšáček na pověšení kabelky na stůl, aby se nemusela válet po zemi, kdyby v restauraci měli židle s kulatým opěradlem. Tři propisky, několik zvýrazňovačů. Asi šest pánských kapesníků pro případ záchvatu alergické rýmy. Špuntíky do uší (hodí se na cesty vlakem i na spaní). Klíče od mého bytu, přítelova bytu, bytu mých rodičů a od kanceláře. Dózičku s lístky senny, abych na cestách netrpěla zácpou. (Pár lístečků přimícháte do ranního čaje u snídaně a úspěch je zaručen.) Opalovací krém. Krejčovský centimetr. A taky repelent – ten vzbudil u mých kolegů největší pozdvižení, protože jsem se jím pochlubila u oběda za jasného dne v třicetistupňovém horku – žádný hmyz nebyl k vidění v okruhu dvou set metrů od nás; ale co kdyby?

Tento typ člověka si bude zabezpečovat budoucnost ještě na smrtelné posteli. Proto když jsem se šest týdnů válela doma s depresí (jak si to bezpochyby vykládal můj nadřízený) a stěží jsem porozuměla jednomu odstavci psaného textu, nedovolila jsem si zahálet. Nechala jsem si zřídit přístup ke služebním e-mailům a část dne jsem „pracovala“.

Snažila jsem se prosévat maily, vytřídit neaktuální balast a tisknout to podstatné. Založila jsem si několikero desek a do nich jsem strkala to, co je určeno jen k založení, co naopak budu muset mít v práci stále při ruce, a co nutně musím probrat s podřízenými na první poradě. Kdo nezažil, jak člověka těžší deprese připraví o rozum, ten nepochopí, jak pomalu mi všechno šlo a jaké úsilí mě to stálo. Sice vás trošku uklidní, že přece jen po návratu do práce nebudete úplná „tabula rasa“, ale na druhou stranu vám to vezme dost sebevědomí, protože vnímáte, jaká jste intelektuální troska, pro kterou je problémem i správně strčit papír do tiskárny.

V tom roce nám v práci přibyla jedna zcela nová agenda, ke které se vztahovaly dva nově přijaté zákony a na základě nich byl pořízen nový software. Nadřízený orgán uspořádal na toto téma školení jen pro pár vyvolených, takže bylo zřejmé, že se tím musím urychleně prokousat a co nejdříve své ovečky proškolit sama. A že takové školení bude trvat celý den.

A teď přijde konečně ten návod, jak vést poradu s tupou hlavou. V prvé řadě si musíte pro sebe zajistit takové materiální podmínky, aby vás co nejméně věcí vyvádělo z míry. Zkontrolovat včas funkčnost propojení projektoru s vaším notebookem, ověřit stav fixů a počet prázdných listů na flipchartu, donést si dostatek tekutin a nějaké rychlé kalorie, mít u sebe potřebné pilule (je to smutné, já vím, ale opravdu jsem si v pauze nenápadně jednu loupla), papírové kapesníky, tyčinku na rty a tak dále a tak dále.

Důležité je vnést systém do všech potřebných písemných podkladů, jinak nevyhnutelně vznikne trapas, až se v nich začnete hrabat, topit a při výkladu ztratíte nit. Takže podklady očíslujte a udělejte si jejich seznam. Různé barvičky na zdůraznění toho podstatného jsou taky prima. A odškrtávejte si, co jste už probrali. A nesnažte se o příliš velké divadlo. Citlivé ženské mozky budou stejně vnímat naprosto přesně, jak na tom jste. Takže pro případný lapsus si nachystejte nějaké víceméně pravdivé vysvětlení. Jako že jste třeba na dnešek hrozně špatně spali, což zřejmě nebude moc daleko od pravdy.

Jelikož po návratu do zaměstnání byla moje pracovní schopnost ještě řadu měsíců hodně na hraně, musela jsem přistoupit k potupnému triku. Všechno, co jsem chtěla kolegům na poradě sdělit k nejrůznějším tématům a problémům, jsem musela mít napsané slovo od slova v celých větách pro případ, že mě postihne mozkový blackout, při kterém ztratím schopnost formulovat věty a udržet myšlenku. Naštěstí se to na poradě nikdy nestalo, ale při jiných příležitostech ano.

Ptáte se, proč jsem se propána na to nevykašlala a nebyla doma až do té doby, kdy už mi bude naprosto dobře? Protože při mé povaze by tato doba nikdy nenastala. Sama sebe bych natolik stresovala svou přehnanou zodpovědností, vybičovaným strachem ze selhání a zoufalou snahou dokázat, že už jsem v pořádku, až bych nakonec skončila jako zombie někde na oddělení doktora Chocholouška. Tak jsem raději zvolila návrat do práce jako menší zlo.