Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Proč jsem se zbláznila (část druhá)

14. 06. 2016 12:40:06
Abych si ujasnila, čím to je, že večer usnu jen s práškem pod jazykem a pod polštářem, píšu jakýsi terapeutický deník – příběh mého života trochu na přeskáčku. Snad se při tom psaní už konečně ze všeho poučím. Třeba i někdo jiný.

Celý můj život byl dramaticky ovlivněn těžkým a zdlouhavým rozvodovým řízením doprovázeným bojem o svěření dětí do mé péče. Pokud žijete dva roky v atmosféře strachu a nenávisti, kdy nemáte kam utéct, a jen se snažíte, aby celá situace pokud možno netraumatizovala vaše děti, pak není možné, aby vás to nepoznamenalo. Byla jsem přesvědčená o tom, že takový dlouhodobý stres nemůžu přežít. Že do dvou let těžce onemocním a zemřu. Upřímně jsem se divila, když se tak nestalo. To jsem ovšem nedomyslela, že jsou nemoci, na které se tak snadno neumírá. Že se všechny stresy někde sčítají, hrnek se plní a plní...

Další zásah moje psyché dostala tehdy, když ode mě bez jakéhokoli varování odešel za nějakým novým „objevem“ přítel, kvůli kterému jsem se vlastně rozvedla. (Podotýkám, že ženy zpravidla nenavazují nový vztah, pokud jsou v tom původním spokojené. To jen pro pořádek.) Abychom mohli být spolu, opustila jsem za dost pohnutých okolností nejen manžela, ale téměř všechno: své město, dům, práci, zájmy, riskovala jsem nepochopení v rodině a traumata mých dětí.

Jeho stál náš vztah taky dost slušné oběti. Dva roky na mě čekal v cizím městě jako začínající podnikatel bez peněz; přespával v kanceláři, vídali jsme se jen o víkendech. Vzdal se kontaktu se svou dcerou, aby své bývalé nově provdané manželce nedělal potíže. Nemohla jsem pochopit, že necítí, jakým poutem nás to všechno svázalo.

Představte si pěkné nedělní odpoledne, ptáci cvrlikají, vy chodíte s milovaným člověkem po lese a držíte se za ruce jako vždycky před tím; ale už za týden se jeho chování dramaticky změní: odmítá jakýkoli fyzický kontakt, vede podivné řeči o tom, jak „všechno nějak vyprchalo“ a večer oznámí, že s vámi nemůže zůstat a musí odejít. A ještě tentýž večer si sbalí tašku a doopravdy odejde. S jedinou omluvnou větou: „Moc mě mrzí, že to tak dopadlo.“

Ta nečekanost a překotnost jeho exodu byla šílená. Šílený byl i jeho egocentrismus: nic nevysvětlovat, nezdůvodňovat, vyhnout se rozloučení s dětmi, které v něm měly kamaráda a ochránce. Nedostala jsem vůbec šanci se dozvědět, co mu vadilo a případně se pokusit něco změnit. Po určité době jsem si ale uvědomila, že mu jsem za to nakonec vděčná. Znamenalo to, že mé trápení trvalo jen nezbytně nutnou dobu a že jsme neměli čas se vzájemně začít nenávidět. Nenávist už bych nechtěla podruhé v životě zažít, jednou to stačilo.

Rána šla hodně hluboko: začala jsem si myslet, že absolutně nemám odhad na lidi. Že nejsem schopná si vybrat správného partnera a nedokážu trvale zaujmout ty muže, o které nejvíc stojím. Milostné vztahy, na kterých mi opravdu záleželo a ve kterých jsem se cítila šťastná, nedopadaly nikdy dobře. To já nejsem dost dobrá!!!

Strašidelně jsem zhubla. Můj strhaný zoufalý obličej na vánoční fotografii před ubohým řídkým stromečkem, který jsem poprvé v životě musela sama přitáhnout z města, usadit do stojanu a ozdobit, hovoří za vše. Upadla jsem do hlubokého zoufalství, které se střídalo s totální panikou. Jak budu dál žít? Jak všechno sama zvládnu, jak se postarám o děti? Neumím mužské práce, neřídím auto a neumím si říct o pomoc. Ve městě nemám jediného příbuzného.

Někdo mi poradil návštěvu kinezioložky a to mi pomohlo dostat se z nejhoršího. Starost o děti a vrozená zodpovědnost a pečlivost mě držely nad vodou. Velkou podporu jsem měla u nejbližších kolegyň v práci, které mě taky zásobovaly literaturou typu „Miluj svůj život“ a „Za všechno ve svém životě si můžeme sami“. Shodou okolností jsem byla v téže době povýšena, takže alespoň jedna sféra mého života byla v pořádku.

Co z toho všeho vyplývá: dávejte si opravdu dobrý pozor na to, s kým spojíte svůj život. Nedělejte v této oblasti žádná ukvapená rozhodnutí s absencí rozumu. A hlavně dobře zvažte, s kým si chcete pořídit děti. Protože ten člověk už bude ve vašem životě navždy, bez ohledu na to, jak daleko od sebe nakonec žijete. Myslet si opak je bláhová iluze.

Autor: Kateřina Štojrová | úterý 14.6.2016 12:40 | karma článku: 18.10 | přečteno: 684x

Další články blogera

Kateřina Štojrová

Kde končí tolerance? (2)

Tato otázka stále visí ve vzduchu. Co všechno bude ještě schopna tolerovat příroda, aniž by nás začala „natvrdo“ ničit? Kolik kulturních světů se vejde do Evropy? Kolik skandálů a kauz ještě sneseme na naší politické scéně?

23.8.2017 v 17:50 | Karma článku: 17.18 | Přečteno: 453 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Právo na dítě aneb Kdo se tady úplně zbláznil

Nedávno si několik politiků vyměňovalo názory na hranice asistované reprodukce. Který z jejich názorů už není možné považovat za normální? A je vůbec potřeba, abychom se vzájemně takto nálepkovali?

28.4.2017 v 19:03 | Karma článku: 30.30 | Přečteno: 982 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Prosím, prosím ukliďme Česko!

Tak konečně jsem to udělala. Vzala jsem doma velký pytel, rukavice, a vydala jsem se vyčistit svou oblíbenou procházkovou trasu od odpadků. Nikdo jiný to za mě totiž neudělá.

29.3.2017 v 11:06 | Karma článku: 16.77 | Přečteno: 282 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Bohéma - znamení doby postfaktické

V době postfaktické lidem přestává záležet na hledání pravdy a pochopení skutečnosti. Fakta už málokoho zajímají – důležitější jsou vzbuzované emoce. S touto kartou hráli, možná nevědomky, tvůrci seriálu Bohéma.

22.2.2017 v 11:21 | Karma článku: 37.10 | Přečteno: 4059 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Kristýna Burgerová

Uklízení jako nebezpečná nemoc

Rodiče mně vždycky říkali, že jsem bordelář první třídy. Jejich názor mně ale nepřišel nikdy moc objektivní, co byste ale taky čekali od někoho, kdo po každém použití umyvadla ho následně vytře do sucha.

24.11.2017 v 8:30 | Karma článku: 13.17 | Přečteno: 347 | Diskuse

Jelena Příplatová

Britský důkaz efektivity domácího vzdělávání?

Před pár lety jsem ze zvědavosti (to víte, setkání s kreacionisty občas přerostou únosnou mez) projížděla studie o homeschoolingu v USA. Pokud si pamatuji, vyplývalo z nich rozdělení doma vzdělávajících rodičů zhruba na dvě půle

24.11.2017 v 1:10 | Karma článku: 9.91 | Přečteno: 431 | Diskuse

Jan Jílek

Jdu kam chce On

Nikdy jsem netrpěl touhou být umělcem. Necítil jsem ono povolání k něčemu, co mne přesahuje, jak se mnozí v mém mládí vyjadřovali. Mít povolání znamenalo pro mne něco ve smyslu křesťanství být povolán.

23.11.2017 v 15:01 | Karma článku: 13.62 | Přečteno: 312 | Diskuse

Jan Jílek

Řekni ne a já budu vědět, že ne

Díky rozhovoru s paní Kovářovou jsem se dozvěděl o existenci žen, feministek, které si založily hnutí: „Why not me?”

22.11.2017 v 13:31 | Karma článku: 29.84 | Přečteno: 1388 | Diskuse

Karel Ábelovský

Makám, makáš, makáme ... už jste taky začali konečně "makať "? (pokračování - díl druhý)

... a nemyslím tím děvčatům pod sukně, samozřejmě - bez zbytečných a zavádějících řečí, realita je zřejmá, tedy těm, co jim zůstal jeden svobodomyslný, tukem neobalený mozkový závit

22.11.2017 v 13:07 | Karma článku: 19.65 | Přečteno: 581 | Diskuse
Počet článků 27 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1394

Když mě něco nenechává v klidu, ráda o tom píšu, ať je to cokoliv. Urovnávám si tak myšlenky. Budu ráda, pokud Vás výsledky mého vnitřního úklidu potěší nebo přimějí k zamyšlení.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.