Letos na jaře jsme se s přítelem rozvzpomněli na naši lásku k hudbě a navštívili několik koncertů. A zažili jsme tam roztodivné věci.
Asi se spolu shodneme, že každý z nás občas něco zajímavého tvoří. I ten, kdo má tak podivné povolání, při kterém žádné přidané hodnoty nevznikají. (Takových povolání je dnes čím dál víc. Ale příklady raději uvádět nebudu, aby se někdo neurazil.) Tvoří i ten, kdo nepracuje, protože nemůže nebo nechce. Občas totiž něco uvaří, vysází záhon květin, postaví letadýlko, napíše básničku. Při nejhorším něco vytvoří aspoň na toaletě (s prominutím).
Pokud jde o trávení volného času, také lze lidi v zásadě rozdělit na tvůrce a konzumenty. Tvůrci se hrabou v hlíně, stříhají stromy, stloukají všelijaké boudy a budky, háčkují a pletou, hrají v kapelách, tuní auta, vedou skauty, pomáhají potřebným, organizují více či méně smysluplné akce. Konzumenti konzumují. Polykají kilometry na kole, druží se po hospodách, tráví čas nakupováním, v kinech, pálí kalorie v posilovnách, leží v knihách, v soláriu, dělají hrady a zámky (což je značně zavádějící výraz), chroustají chipsy u televize, sjíždějí sociální sítě, zdali je tam něco nového. To hlavně.
Výrazného rozdílu mezi tvůrci a konzumenty jsem si všimla právě na koncertech vážné hudby. V prvním případě konzumovala asi pětiletá holčička, která seděla kousek za mnou babičce na klíně. Po celou dobu koncertu žvýkala žvýkačku s hlasitým mlaskáním a občas to proložila napitím z lahve. Vzhledem k tomu, že láhev měla takový ten sosáček s membránou, vydávala po napití dosti výrazné zvuky. Fascinující na tom bylo, že kromě mě to zřejmě nikomu nevadilo. Hlavně babička byla v naprostém klidu.
Jiná babička na jiném koncertě byla v rozporu se svou postavou tak mladistvě oblečená, že jsem měla chuť zavolat módní policii. Svého mladého ducha demonstrovala rovněž usilovným žvýkáním. Asi jsem vážně neurotik, ale pokud někdo sedí vlevo přede mnou, hýbe neustále čelistmi a ještě k tomu mimo rytmus, dost mi to kazí hudební zážitek. Musím sedět se zavřenýma očima a to už bych si rovnou mohla doma pustit cédéčko.
Korunu tomu nasadila krásná a krásně oblečená mladá slečna, sedící na jiném koncertě opět vlevo přede mnou. Donesla si s sebou z blízké kavárny cosi kávového v kelímku a v průběhu Griegova Klavírního koncertu a moll čas od času sáhla k podlaze, podala si kelímek a procítěně si usrkla nápoje. Měla zřejmě dojem, že sedí sama v obýváku před televizí. Anebo byla duchem v době barokní, kdy se při hudební produkci vesele konzumovalo.
Ten, kdo se na jevišti namáhá, aby pro nás interpretoval hudební nebo divadelní kusy, je přece také tvůrce. A tvůrci by měla patřit naše úcta a ohleduplnost, kterou nejlépe vyjádříme tím, že budeme tiše a klidně sedět a obdivovat jeho nadání, píli a fortel. Protože tvůrce je vždycky víc než konzument. Bez tvůrce by konzument neměl co konzumovat, zatímco tvůrce často tvoří jen tak, téměř za hubičku, ale pro radost sobě i druhým. Tak si tu radost vzájemně nekažme.
