Jak jsem se definitivně zbláznila

Ačkoli jsem odjakživa tušila, že jsem depresivní typ, a čas od času mě potkávaly dost nepříjemné sešupy nálady, vždycky jsem zvládala běžný život s přehledem.

Bezproblémové dítě, dobrá studentka, starostlivá matka a svědomitý zaměstnanec. Různá emoční a citová traumata a hlavně neúspěchy ve vztazích s muži však nepozorovaně nahlodávaly moji psyché. V posledních letech před mým zhroucením jsem mívala stavy, které byly už dost jasně depresivní, a zpravidla trvalo několik týdnů, než jsem se z nich dostala za pomoci určité alternativní metody péče o zdraví. Ale pořád jsem fungovala (páč jsem musela) a o mých problémech nevěděl téměř nikdo.

Má práce byla celkem pohodová. Nechápala jsem, proč někdo mluví o stresu a nedostatku času, o hektické době. Já měla svou milou malou kancelář, pracovala jsem pečlivě, ale přitom jsem každý den stíhala projít nějaké zpravodajství na netu, vymyslet co nakoupím a uvařím, někdy napsat i něco drobného pro radost, vytelefonovat co bylo třeba, sestavit potřebné gratulace a kondolence a pozorovat za oknem ptáky, jak poskakují po větvích a staví hnízda. Řídila jsem pár lidí, což byla ta zajímavější část mých pracovních povinností. Ve zbytku času jsem přepisovala čísla odněkud někam, anebo psala a tiskla nejrůznější poštu. Má práce mě zoufale nenaplňovala. Občas jsem v duchu volala: „Pane Bože, tohle je všechno? Pro tohle jsem na světě? K tomu jsem dostala svoje schopnosti a talenty?“

A jak už to tak bývá, byla jsem vyslyšena. (Je třeba si dávat dobrý pozor, co si přeješ!) Od nového roku se chystala se dost výrazná organizační změna, můj vedoucí měl hóódně povýšit a mě nominoval na své místo. Najednou to znamenalo spoustu příprav a přemýšlení, jak v budoucnu zorganizovat řízení desítek lidí ve třech městech, a hlavně jsem musela dočasně pracovat za sebe i za šéfa, protože ten už byl jednou nohou někde jinde. Již to samo o sobě byl docela slušný zápřah.

Ale ten pořádný stres měl teprve přijít. V srpnu onemocněla dost nepříjemnou infekční nemocí moje milovaná dcera. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme se kodrcaly v třicetistupňovém vedru starou sanitkou do krajské nemocnice, ona s horečkou a ukrutnou bolestí hlavy; ani na to, jak jsme se na sebe podívaly, když mě vyháněli z infekčního oddělení a ji chystali na lumbální punkci. Díky prokletému internetu jsem si zjistila o té nemoci všechno a pohltil mě ukrutný strach. Jak to zvládnu, pokud zůstane nějak postižená – ať už mentálně nebo fyzicky? Byl to strach o ni a její budoucnost, ale do značné míry i strach o mě samotnou, to přiznávám.

Snažila jsem se každý den zjišťovat, jak se průběh nemoci vyvíjí, a tím nenápadně naznačovat lékařům, že jsou „pod kontrolou“, protože o stavu našeho zdravotnictví velké iluze nemám. Když mi byla povolena návštěva, zděsila jsem se. Moje holčička se třásla po celém těle, neovladatelně jí škubaly i svaly v obličeji a nedokázala se ani napít ze sklenice. Moc si přála jít domů, a tak ji pustili, jakmile se dostala z nejhoršího. Pravé peklo ale nastalo potom. Už v nemocnici ztrácela schopnost spát a doma to bylo horší a horší. Nesnášela jakékoli zrakové podněty, museli jsme přestavět její pokoj tak, aby ji pokud možno nic nerušilo. Zřetelně se propadala do deprese, protože chápala, že do druhého ročníku vysoké školy nejspíš nenastoupí.

Můj přítel mi po všech stránkách velice pomáhal. Vařil, nakupoval, v noci se staral o dceru, masíroval jí bolavá záda, uklidňoval ji a povídal si s ní. Já se rvala prášky na spaní, abych mohla druhý den pracovat. Michalka spala míň a míň; já to konzultovala všude možně, vyzvedla jsem různé léky, ale ona neusnula ani po dvou Hypnogenech. Teprve když už spala tak hodinu denně a zbytek času probrečela, došlo mi, že poruchy spánku se přece řeší na psychiatrii. A od té doby se všechno začalo obracet k lepšímu.

Z nějakého důvodu, který dodnes dost dobře nechápu, se mému příteli zdálo, že si to všechno moc beru. „Proč to na chvíli nenecháš plavat? Proč nemáš větší důvěru, že všechno dopadne dobře, tak jak má? Měla by ses šetřit.“ Připadalo mi, že mluví hotentotsky a nechápe, co jsou to mateřské pudy a láska k dítěti. A dál jsem se starala, jak nejlíp jsem uměla, abych Michalce zajistila tu nejlepší péči, které jsem byla schopna. Jemu se zdálo, že jsem se naprosto změnila; že ho nerespektuji, chci mít všechno podle svého, jsem tvrdá a panovačná. A nechal mně to patřičně sežrat. Kontrast mezi tím, s jakou pozorností se věnoval dceři a jak ignoroval mě, byl pro mě smrtící. Vyhýbal se jakémukoli kontaktu se mnou, jako bych byla prašivá. Kam jsem vešla, on odcházel. Byla jsem k smrti vyděšená, unavená a teď už i zraněná do hloubi duše.

Ačkoli to Adam nebude chtít slyšet, obávám se, že absence útěchy, opory a podpory z jeho strany v době, kdy jsem ji nejvíc potřebovala, byla nakonec hlavní příčinou mého zhroucení. Následovala totiž partnerská krize jak vyšitá, kdy jsem se nakonec já stala hlavním viníkem, doprošovala jsem se a bojovala o udržení našeho vztahu, zatímco on si připadal ukřivděně. Ale to je jiná kapitola, příliš intimní než abych ji tu rozebírala.

Na jedné procházce si Adam všiml, že Michalka rázuje po pěšince kolem rybníka, jako by jí nikdy nic nebylo, zatímco já se sotva vleču; měla jsem rozmazané vidění a motala se mi hlava. Pamatuji si na jeden moment, ve kterém jsem měla naprosto jasný dojem, že se mi něco pokazilo v hlavě, a to na zcela konkrétním místě. Ruplo mi v kouli! Doslova. A zároveň jsem cítila, že už to nikdy nepůjde úplně napravit. Překročení určité míry stresu a vyčerpání může způsobit nevratné škody; o tom jsem dodnes přesvědčena.

Michalka se krásně zotavovala, ale protože se musela chránit před přílišným studijním zápřahem a mentální námahou, přerušila na rok školu. Což bylo mé štěstí. Mně bylo hůř a hůř; z práce jsem chodila naprosto vyčerpaná, množství úkolů stále stoupalo, až jsme si s kolegou říkali, jak dlouho se takové pracovní tempo dá vydržet. Michalce jsem předala s výjimkou nákupů úplně celou péči o domácnost.

Spolupracovníci dokázali pochopit, kolik mám za dané personální konstelace asi práce, a občas se mě někdo starostlivě zeptal, jak to zvládám. Nejmíň dvakrát jsem někomu odpověděla: „Zhroutila jsem se, ale ještě to není vidět.“ Strašně jsem se těšila na vánoční volno. Doufala jsem, že se za dvanáct dnů dám do kupy, od nového roku nastoupím na nové místo a všechno bude zase v pořádku. Ale byl to kardinální omyl. Nastoupila jsem na nemocenskou.