Bohéma - znamení doby postfaktické

  V době postfaktické lidem přestává záležet na hledání pravdy a pochopení skutečnosti. Fakta už málokoho zajímají – důležitější jsou vzbuzované emoce. S touto kartou hráli, možná nevědomky, tvůrci seriálu Bohéma.  

Název seriálu byl zvolen geniálně, jenže vzbuzuje očekávání, která nikdo nehodlal naplnit. Šlo prakticky o ironii, ale vlastně je to tak v pořádku – byli jsme přece od začátku upozorňováni na záměr tvůrců poukázat na nelehká dilemata, která se řešila ve filmovém prostředí v období obou totalit, kdy bohéma postupně ztrácela svůj lesk. Takže kdo se jako já původně těšil na nahlédnutí do luxusních životů uhlazených elegánů a nafintěných dam z filmového plátna, mohl být zklamán. Naprosto to nevadí. Uvědomit si, že na onu dobu se nelze dívat jen skrze burianovské chi chi chi a che che che, to nám jenom prospělo.

Co však vadí, to je způsob, jakým se v seriálu nakládalo s fakty a reálnými postavami. Rozhovor s paní scénáristkou Terezou Brdečkovou na DVTV hned po prvním dílu zafungoval jako studená sprcha. Žijící potomci herců protestují proti překrucování faktů a vyloženým nepravdám, ale co by chtěli, vždyť nejde o dokument, ale o televizní román. A v dalších dílech budou ještě větší pecky než neexistující projev herce Štěpánka v rozhlase!

Tady laik, který není historikem ani filmovým znalcem, smutně svěsil uši. „Takže se zase nedozvím, jak to vlastně bylo. V tom seriálu už se vlastně ničemu nedá věřit.“ A s tímto vědomím a pocitem zklamání se na seriál dodívá, aniž by si sám hledal o jednotlivých protagonistech dostupné informace, jak se trochu naivně domnívala paní scénáristka.

Mnozí recenzenti kritizují tvůrce seriálu za vytvoření fiktivních postav Lily Krallové a Arnošta Žáka. Tento názor s nimi nesdílím. Smyšlených postav může být kolik chce a ať se klidně na place stavějí třeba na hlavu, pokud tím chce scénárista a režisér něco podstatného vyjádřit.

Ale skutečné postavy by měly jednat a mluvit v maximálním souladu s historickými prameny. Vkládat jim do životů události, které se nestaly, měnit jim vlastní letoru, jména, názvy natočených filmů, když pamětníci a přímí potomci žijí, to už je hodně za hranou. Rozhořčení paní Jany Štěpánkové se proto nedivím. V této souvislosti mě trochu mrazilo, když jsem v titulcích vídala slova „s využitím údajů z knih“ a následně byly uvedeny pouhé dva tituly. Snad to má nějaký zvláštní důvod a těch prostudovaných knih bylo mnohem, mnohem víc.

Co ještě tvůrcům vytýkám, to je naprostá nepřehlednost v postavách. Při sledování prvního dílu jsem si snad třikrát pustila titulky, abych si ujasnila, kdo je kdo. Teprve v šestém dílu jsem se naučila bez problémů rozlišovat Otakara Vávru a Martina Friče, a to se nepokládám za úplného imbecila. Já nevím, scénárista nejsem, ale snad se měly postavy od počátku více vzájemně oslovovat. Chápu, že v oné době nosili zřejmě všichni stejné účesy a téměř stejné obleky, ale pak je potřeba angažovat typově rozdílnější herce.

Nebo že by to byla přece jen otázka kostýmů? Do ruky se mi dostal starý rozhovor s Theodorem Pištěkem pro časopis Marianne, kde odpovídá na otázku, jaký by měl být dobrý kostýmní výtvarník: „Musíte správně pochopit scénář a charaktery postav. V jednom filmu může vystupovat třicet úředníků, ale každý bude vypadat jinak! Já měl vždycky ctižádost jít pod povrch. Každý člověk má nějaký svůj charakteristický rys, dá se to vystopovat ze scénáře. Když u některé postavy zjistím, že je nervózní, přizpůsobím tomu kostým, třeba nechám přišít zvláštní kapsičku, do které si herec může mimoděk dávat a vyndávat kapesník. Může si s kostýmem hrát, aniž by to po něm režisér v prvním plánu vyžadoval.“ No, není výtvarník jako výtvarník.

Včera jsem četla dosti ojedinělou kritiku Vladimíra Javorského za ztvárnění Vlasty Buriana. Že prý herce imitoval. Pro pána, to je snad v pořádku! To měl tak výjimečnou figuru hrát stejně nemastně neslaně, jako hrál David Novotný Jaroslava Marvana? Naopak, imitovat měli všichni, alespoň v momentech, kdy stáli „jako“ ve filmovém ateliéru před kamerou. Vladimír Javorský se své role zhostil úžasně, jako jeden z mála: hrál až do konečků prstů na rukou i na nohou; on Vlastou Burianem přímo byl.

Seriál Bohéma jsem si zařadila do své soukromé kategorie České depreso. Další ze série děl, která spíše zdeptají, než povzbudí. Emoce byly vyprovokovány, diskuse běží. Takže ve výsledku – lepší než nic? Takové je znamení dnešní doby.