Advent - předzvěst pohádkové smršti

Nastaly temné dny, které by se bez přicházejících Vánoc daly přežít jen těžko. Televizní kanály nás pomalu připravují na pořádnou nálož pohádek, které mají konec roku projasnit. Chceme to tak. Dramaturgové určitě vědí, co dělají.

Má to nějaký hlubší smysl?

Před pár lety se mi dostala do ruky kniha, která se pro mě stala převratným myšlenkovým objevem. Jmenuje se Úchvatná! a její podtitul zní trochu lacině: Odhalte tajemství ženské duše. Napsali ji američtí manželé John a Stasi Eldredge a stěžejní myšlenka by se dala popsat asi takto jednoduše: každá žena v sobě nosí od dětství jednu základní otázku: jsem dost krásná? Naopak každý muž hledá odpověď na svou základní pochybnost: jsem dost dobrý (ve smyslu schopný)? Autoři nabízejí svou teorii o tom, kde tyto otázky vznikají a co se děje, pokud na ně již v dětství není dostatečně ze strany otců (jak vůči dcerám, tak vůči synům) odpovídáno.

Pokud dívenky nejsou utvrzeny nejpozději v pubertě: „Ty jsi moje nejkrásnější milovaná holčička“ a pokud chlapci nejsou svými otci odmalička ujišťováni, že zvládnou v podstatě jakýkoli (životní) úkol, mohou mít tito lidé po celý svůj dospělý život těžké potíže se sebepotvrzením a nezřídka krouží zoufale kolem své vlastní osoby, leckdy coby narcistní osobnosti, a až do konce života nesmírně (a někdy nemírně) touží po vnějších projevech přízně a lásky. Honí se za láskou a uznáním v nejrůznější podobě.

A teď se konečně dostávám k tomu, o čem chci psát. Vedlejší myšlenkou oné knihy je toto: „každý touží žít milostný příběh“. Většina z nás ho zažila, většina už dobře ví, že žádný nezůstane v oné počáteční závratně krásné podobě, a že každý lidský milostný příběh na tomto světě špatně končí, a to buď rozpadem vztahu, nebo smrtí.

Přesto po vlastním milostném příběhu nepřestáváme toužit. Chceme být milováni. Ona touha jako by do nás byla vložena. Je naší základní psychickou potřebou. Čím je člověk starší a prošel už nejrůznějšími vztahy a jejich stádii (od prvotního nadšení přes zevšednění leckdy až ke lhostejnosti či dokonce k nevoli nebo nenávisti), tím více chápe – nebo spíše měl by pochopit – že žádný člověk tuto naši touhu nemůže zcela naplnit, protože se prostě v životě nesetkáváme se svými dokonalými protějšky, které nás budou dobře znát, přesně chápat a konat pro nás to, co právě potřebujeme.

Je-li ale vložena do lidského srdce touha po něčem, co se jeví být naší základní potřebou, pak také musí existovat zdroj jejího naplnění, jak píše C. S. Lewis tuším v knížečce K jádru křesťanství. Je tomu tak totiž se všemi našimi potřebami. Ne všechny jsou vždy uspokojovány ve správném čase a v odpovídající míře, ale obecně vzato existuje způsob uspokojení všech našich základních přirozených potřeb.

Křesťan (nebo ještě obecněji člověk věřící v osobního Boha) by měl dříve nebo později dospět k závěru, že tím, kdo opravdu beze zbytku může naplnit naši touhu po lásce, je jedině sám Bůh, protože jedině dokonalý může dokonale odpovědět na volání našeho srdce po hlubokém vztahu.

Toto volání se odráží i v naší kolektivní psyché, a to v podobě pověstí, mýtů a pohádek. Ve většině klasických pohádek jde v prvé řadě o milostný příběh a zároveň zpravidla i o souboj dobra a zla. V pohádkách jsou zachyceny základní archetypální postavy a situace a důležitým atributem pohádek (alespoň těch klasických středoevropských) je také šťastný konec. Při sledování pohádek se rádi opakovaně necháváme dojmout, když konečně láska zvítězí, zlo je přemoženo, princ vysvobodí svou nevěstu (nebo mnohdy naopak) a jsme upokojeni, že pokud nezemřeli, žijí šťastně až dodnes. Tím, že pohádky znovu a znovu čteme (nebo se dnes na ně spíše díváme), identifikujeme se s jejich hlavními postavami a posilujeme se tak v důvěře v náš vlastní šťastný konec příběhu. Uzdravuje se tak a oživuje naše psychika.

Podobně fungují také romantické filmy – pohádky pro velké holky. Je jen potřeba dobře rozlišovat realitu a skutečnost a neočekávat v reálném životě divukrásnou princeznu, prince na bílém koni, či pana Božského. Tím, že se ve filmech někdy označuje dokonalý vysněný muž jako „pan Božský“, se tvůrci mimoděk dotýkají jedné zajímavé skutečnosti. Pokud se na film začneme dívat jako na odraz toho největšího příběhu dějin – tj. příběhu lásky mezi Bohem a člověkem, vidíme náhle romantické filmové a pohádkové příběhy úplně jinou optikou a pochopíme, proč nás tak přitahují a dojímají. Putování filmových postav za láskou přes všechny překážky až ke konečnému závěru, kterým je mnohdy svatba nebo alespoň poznání osudové vzájemné blízkosti, totiž rezonuje s naší (třeba i neuvědomovanou) touhou po ideálním partnerovi - po Bohu.

Všechny milostné příběhy jsou nakonec zrcadlením toho Základního Velkého Příběhu, jehož jsme všichni aktéři. Všichni jsme zakleté princezny či zkamenělí princové, kteří potřebují být vysvobozeni a zachráněni pro šťastný život bez konce. My křesťané věříme, že kdysi dávno chodil po zemi někdo, kdo statečně bojoval za naši záchranu, obětoval svůj lidský život a slíbil, že se pro nás vrátí a učiní nás šťastnými v nějakém jiném, lepším světě. A to je přece nádherné a nadějeplné.

Proto plakat u pohádek je rozhodně v pořádku. Není to výraz nějakého neplodného sentimentu, ale výraz nejvnitřnější, až bolestné touhy srdce a duše po lásce a blaženosti bez konce, po péči, naplnění, pochopení a ocenění Tím, kdo nás nejlépe zná a nezměrně miluje. A my věříme, že nám toto všechno chce dát. Stačí nabídku přijmout.