Tak, jako se každý lék může stát pro tělo jedem a naopak leckteré jedy jsou ve správném množství a správné situaci lékem, lze něco podobného říci i o vlivu svobody a tolerance na společnost. I zde záleží na správném dávkování.
Když ještě chvíli zůstaneme u toho těla, můžeme se v mnohém poučit i z fungování našeho imunitního neboli obranného systému. Předem se omlouvám zdravotnicky vzdělaným čtenářům za brutální zjednodušení. Přitom jde o systém neskutečně složitý. Žádné jednoduché fik sem, fik tam. Každou minutu a vteřinu našeho života se specializované imunitní buňky musejí rozhodovat, zda proti antigenu (tj. vnitřnímu či vnějšímu nepříteli potenciálně ohrožujícímu život) zasáhnou či nikoliv. Imunitní systém nepracuje podle nějakého paušálního principu “žít a nechat žít“. To by nás moc dlouho neochránil. Syndrom získaného selhání imunity je příkladem situace, kdy se obrana organismu pod dlouhodobým vlivem vetřelce (viru HIV) hroutí a na jiná nebezpečí už nereaguje.
Na druhou stranu – oni ti buněční požírači a zabíječi nesmějí kolem sebe kvůli všemu hned mlátit hlava nehlava. Důsledkem by totiž mohly být přehnané imunitní reakce typu alergií nebo autoimunitních poruch, které pak devastují i původně zdravé tkáně a orgány. Imunitní buňky potřebují pořádné informace, aby mohly dospět k rozhodnutí, zda cizorodý element nechají být anebo zahájí boj. Informace dostávají od svých již vyškolených a zkušenějších kolegů. Je to vysoce sofistikovaná, specializovaná činnost. Vyžaduje využití informačních služeb, kázeň, rozvahu, odvahu, odhodlání až k sebeobětování a vysoké nasazení. Tyto specifické imunitní buňky jsou naší vnitřní policií, armádou a zpravodajskou službou.
Fungující společnost má být tělu podobným organismem, kde ten dělá to a ten zas tohle, ale aby to mohli všichni dělat v klidu a bezpečí, někdo musí účinně hlídat a potírat vetřelce i vlastní zvrhlé jedince, pokud se stanou ohrožením. Neboli společnost potřebuje akceschopný obranný systém.
Bezbřehá tolerance a netečnost vůči nepatřičným elementům a jejich nebezpečnému chování je pro tělo a obdobně i pro společnost a do ní včleněné menší lidské skupiny demoralizující a devastující.
Představme si to jako v rodině. Pokud matka mlčky a rezignovaně dovolí batoleti, aby ji při každé své momentální nespokojenosti mlátilo do hlavy autíčkem, může se snadno dočkat toho, že na ni mladík v patnácti letech vytáhne nůž, až se mu nebude zdát výše kapesného dostatečná. Aby z vrtošivého hošíka vyrostl zdravě sebevědomý, slušný a samostatný mladý muž, je bezpodmínečně nutné od útlého věku nastavovat hranice jeho chování. Jinak se on sám necítí bezpečně a komfortně a paradoxně ani není šťastný, ačkoli mu je vše dovoleno. Kdysi se zlobivému dítěti říkalo, že roste pro šibenici. Dnes možná roste pro lehátko u psychiatra (v tom lepším případě). V tom horším zapaluje v ulicích popelnice a auta.
Obdobné nastavování hranic je sebezáchovným mechanismem i pro společnost. Za prvé doslova – náš svět není (a zjevně ještě dlouho nebude) tak bezpečný a lidé v něm tak vyspělí, abychom mohli hranice zrušit. Loňský rok byl v tomto směru nepříjemným probuzením: zjistili jsme, že Evropa nemá nastavené hranice. Wow! V naší české kotlince nás nikdy nenapadlo o tom přemýšlet; možná proto, že jsme tak hezky schovaní uvnitř. Ale jak je možné, že se zjevně o své bezpečí nestrachovaly ani ty státy a národy, které se nacházejí geograficky na okraji sjednoceného kontinentu? To je otázka pro politiky, historiky, sociology a vojáky.
Za druhé bychom si měli držet jako nepřekročitelnou hranici vynutitelné dodržování zákonnosti - padni komu padni. Znepokojivé zprávy z některých zemí na západ od nás svědčí o tom, že při střetu různorodých kultur se to ne vždy daří. Kdo však nehodlá dodržovat náš právní řád například proto, že se to neslučuje s jeho názory na postavení jednotlivých skupin obyvatelstva v rámci společnosti, je vetřelcem, proti kterému by měl imunitní (obranný) systém jakožto prostředek sloužící k praktické realizaci pudu sebezáchovy zakročit. Pokud obrana selže, organismus čeká nevyhnutelný zánik a z jeho ostatků vyroste něco jiného.
Absolutní svoboda a bezhraniční tolerance je zkrátka nebezpečný mýtus, který prohlédneme celkem snadno, když se hlouběji zamyslíme nad známou geniálně jednoduchou myšlenkou filozofa a ekonoma Johna Stuarta Milla (1806 – 1873); že totiž svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.
Tento postulát však staví na tom, že jeden i druhý chápe pojem „svoboda“ přibližně stejně. Najednou však zjišťujeme, že se na území Evropy snažíme smísit společenské systémy, které se ve svém pojetí svobody dost zásadně odlišují a nehodlají svůj názor měnit; tudíž jsou zřejmě vzájemně neslučitelné (nekompatibilní je zde lepší slovo). Jsou-li nějaké subsystémy nekompatibilní, systém nebude fungovat, což dnes ví každé malé dítě.
V uplynulých pětadvaceti letech jsme se v naší zemi snažili dospět k určitému konsensu v tom, kde že se nacházejí ty začátky a konce svobody, a to jak pro jednotlivce, tak pro různé skupiny lidí. Základem tohoto celkem obecně přijímaného konsensu je určité mravní vědomí, jakési kolektivně akceptované svědomí, které čerpá (ať už se to někomu líbí či ne) z našich židovsko-křesťanských kořenů, to znamená především z Desatera a Nového zákona. Ctít život, pravdu, vlastnická práva, pečovat o základní vztahy ve své rodině a nenabourávat je druhým, nedychtit po tom, co mi nepatří. Mít úctu k tomu, co mě přesahuje. Nečinit druhým to, co nechci, aby činili oni mně. Starat se o hladové, nemocné, chudé, osamělé, o lidi na cestě, dělit se s nimi o své bohatství. Toužit po spravedlnosti. Chovat se i k nepřátelům slušně.
Z tohoto základu vyrůstá také náš právní řád počínaje Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Právní řád založený na rovnosti a svobodě pro všechny bez rozdílu, na soucitu, solidaritě, ochraně slabších, na svrchovanosti zákonů a možnosti domoci se svých práv před soudem.
Nenechme si tento solidní základ (byť realizovaný se spoustou nedokonalostí) nabourávat ve jménu čehokoli. Vše bude v budoucnosti záviset na tom, jak správně a veřejně pojmenujeme a odkryjeme dobro a zlo. Není a nebude lehké rozpoznat, kdy už prokazované dobro přestává být dobrem, protože dovoluje zlu se zde etablovat. A snad nejtěžší to bude pro křesťany.
Proto celkem dobře chápu paní Merkelovou, pokud její zvací pohnutky byly skutečně křesťanské. Co si měla v praxi počít s větou: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde. Kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium (rozuměj: kvůli opravdu a důsledně realizovaným křesťanským postojům lásky a solidarity), zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?“ (Evangelium podle Marka, kapitola 8, verš 35-36). Přichází doba, kdy se ukáže, zda správně chápeme biblické paradoxy.
Promysleme si tedy předem, co chceme a můžeme udělat pro lidi v opravdové nouzi, a co naopak nepřipustíme. Ať to víme dříve, než se události (nebo lidé) dají do pohybu. Aby byla obrana před zlem řešena včas, dřív, než na její místo nastoupí útok vedený z jakékoli strany. A kdo že tu obranu má řešit? To je zase otázka pro politiky, historiky, sociology a vojáky. A ještě pro policisty, státní zástupce, soudy a vysoké úředníky. Ať všichni pojmenovávají věci pravými jmény, tak jak je chápeme my, kteří jsme tady doma. Novináři ať pravdivě a svobodně píší. My ostatní musíme mít otevřené oči, hlavy a snažit se vždycky správně volit. Nejen ve volbách.
