Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak jsem chtěla zvítězit nad depresí a nakonec jsem ... vyhrála

26. 08. 2016 14:11:07
Většinu svého života – prakticky od dětství – jsem si myslela, že jednou skončím u psychiatra, což se nakonec stalo. Někdo by mohl říci, že jde o klasické sebenaplňující proroctví.

Ale spíš jsem reálně vnímala přibývající potíže v mé emocionalitě a náladách. Po opadnutí dosti zničujících stresů souvisejících s rozvodem se objevily první vážnější, ale nerozpoznané depresivní příznaky, které mě možná stály tehdejší nový vztah. Prostě jsem nebyla stále usměvavá, pohodová a roztoužená partnerka, jak bylo vyžadováno.

Zůstala jsem s dětmi sama a pak už to jelo jako na horské dráze: vzlety a pády jak ve vztazích, tak v psychice. Kumulace obrovského pracovního vypětí, vrozeného perfekcionismu, děsivého strachu o nemocné dítě a jisté citové osamělosti dokonala dílo zkázy. Mé dílo.

Psychiatra jsem nevyhledala, byla jsem tam doslova dovlečena, byť na vlastní žádost. Taková potupa! Ne ta samotná návštěva specialisty, ale to, že zjevně nezvládám svůj život, nedokážu se poučit ani opravdu důsledně pečovat o své zdraví.

Abych tohle všechno mohla popřít, bylo nutné se antidepresiv co nejdříve zbavit. Navíc mi dost vadily ty otupené emoční vrcholy – jak ty nahoře, tak ty dole. Najednou mě nic nedojímalo, nad ničím jsem netruchlila, ale nikdy jsem taky necítila ani stín nějaké euforie jako dřív. Nebo aspoň mírný nával radosti. Chemikáliemi vynucená vyrovnanost mi zkrátka nevyhovovala. A tak jsem dávkování poměrně brzy stlačila na úplné minimum. A ono to šlo! Co na tom, že jsem se občas přeříkávala, že se mi znovu výrazně zhoršilo spaní, paměť a schopnost koncentrace.

Chtěla jsem být prostě oficiálně zdravá. Jenže postupem času bylo zřejmé, že se to nedaří. Byla jsem nucená se občas uchýlit k benzodiazepinům a ještě častěji k práškům na spaní, abych mohla přes den normálně fungovat. Půl roku jsem chodila na psychoterapii. A nic, žádný posun, žádné zlepšení. Nejspíš mi chyběla trpělivost se sebou i s psychologem. Když začala silně haprovat i krátkodobá paměť, musela jsem znovu kapitulovat. Prostě jsem nemocná; chemie v mozku nefunguje jak má a nenašla jsem způsob, jak to změnit.

Až někdy objevíte ve své ledničce žehličku nebo si na vlasy místo šamponu napatláte tělové mléko, nezoufejte, že už se dostavil neúprosný pan Alzheimer. Zahajte sebepozorování, zda náhodou nepatříte na psychiatrii kvůli depresím nebo úzkostem. Nemluvím jen o strachu, smutku, podrážděnosti a nenáladě. Když se totiž příznaky začnou projevovat v tělesné oblasti, je to docela tanec. Opravdu nejsou příjemné závratě, rozmazané vidění, poruchy paměti a koncentrace, zmatenost, únava a ochablost, kolísání tlaku a nespavost. Například.

Mé trápení s depresí má ale docela překvapivé rozuzlení. Protože jsem dost umíněná a analyzující povaha a nechtěla jsem se smířit s návratem k vyšší dávce antidepresiv, vyrobila jsem si obrovskou tabulku, ve které jsem zapsala do sloupců všechny své tělesné příznaky a do řádků začala vypisovat všechny možné příčiny, které by jednotlivé příznaky mohly způsobovat. Tj. stanovené i nestanovené možné diagnózy, nejčastěji konzumované potraviny, oblíbené pochutiny, známé toxiny, ... a taky vedlejší účinky léků vypsané v příbalových letácích.

A ejhle, na co jsem nepřišla: téměř všechny příznaky mohou být způsobeny jak nedostatkem spánku, tak prášky na spaní. Já ovšem spala dost – jenže za pomoci prášků na spaní! Byla jsem přesvědčená o tom, že musím být za každou cenu vyspalá, abych fungovala a podávala patřičné výkony v práci i doma. Jenomže cena, kterou jsem za tohle přesvědčení nakonec platila, byla hodně vysoká a přivedla mě na pokraj skutečného zoufalství. Protože pokud se živíte hlavou a cítíte stále jasněji, že přicházíte o rozum, zaručuji Vám opravdu parádní pocity strachu a paniky.

Takže abych to zkrátila. Ze dne na den jsem naprosto vysadila prášky na spaní i benzodiazepiny. A co se nestalo: hned druhý den mi bylo o hodně, ale opravdu o hodně líp. Za pár dní zmizely všechny příznaky, ačkoli jsem spala nekvalitně a možná o dvě hodiny míň než dřív. Antidepresiva jsem začala brát obden a teď už abstinuji úplně. Je to právě dva měsíce. Zatím se cítím báječně a doufám, že to tak i vydrží. Pokud ne, podám vám o tom zprávu zde.

Věřili byste tomu, že mě nikdy nenapadlo, že hypnotika jsou také psychofarmaka? Já netvrdím, že jsem si užíváním prášků na spaní způsobila depresi. Ale jisté tělesné příznaky, které jsem přiřazovala k úzkostně depresivní poruše, byly zřejmě způsobené těmi prášky, se kterými jsem koketovala symbolických dvakrát sedm let. A ještě k tomu často špatným způsobem, který je v příbalovém letáku výslovně zmíněný jako paměť poškozující. (Například jsem si vzala kousek prášku třeba tři hodiny před plánovaným časem vstávání, což se dělat nemá. Po užití hypnotika je třeba mít k dispozici následných osm hodin nepřerušovaného spánku.) Takže: pozor na chemikálie, které do sebe ládujeme. Pozor na nepovolené zkratky a nezvládnuté životní lekce.

Mohu na svém vlastním odstrašujícím příkladu dokumentovat, že ne vždy je chytré problém řešit spolknutím příslušné pilulky. Aneb jak říká jeden můj známý farmaceut: „neznám synteticky vyrobený lék, který by neměl vedlejší účinky“. Čtěme proto příbalové letáky a mysleme hlavou. Mluvme o tom, co se děje uvnitř nás. (To jsem dělala mimo jiné na tomto blogu a ještě dělat budu.) Přiznejme si své chyby a odpusťme si je. A vraťme se spíš k přírodě – doslova i přeneseně. Radost ze života a občasná euforie se nakonec určitě dostaví.

Autor: Kateřina Štojrová | pátek 26.8.2016 14:11 | karma článku: 20.23 | přečteno: 836x

Další články blogera

Kateřina Štojrová

Právo na dítě aneb Kdo se tady úplně zbláznil

Nedávno si několik politiků vyměňovalo názory na hranice asistované reprodukce. Který z jejich názorů už není možné považovat za normální? A je vůbec potřeba, abychom se vzájemně takto nálepkovali?

28.4.2017 v 19:03 | Karma článku: 29.44 | Přečteno: 959 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Prosím, prosím ukliďme Česko!

Tak konečně jsem to udělala. Vzala jsem doma velký pytel, rukavice, a vydala jsem se vyčistit svou oblíbenou procházkovou trasu od odpadků. Nikdo jiný to za mě totiž neudělá.

29.3.2017 v 11:06 | Karma článku: 15.57 | Přečteno: 279 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Bohéma - znamení doby postfaktické

V době postfaktické lidem přestává záležet na hledání pravdy a pochopení skutečnosti. Fakta už málokoho zajímají – důležitější jsou vzbuzované emoce. S touto kartou hráli, možná nevědomky, tvůrci seriálu Bohéma.

22.2.2017 v 11:21 | Karma článku: 36.99 | Přečteno: 4046 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Drazí spoluobčané, dusíme se ve vlastní šťávě

a jejími hlavními ingrediencemi jsou naše lenost, rozežranost, sobectví a bezohlednost. O čem to tu mluvím? O prapříčinách mnohého trápení; nejen toho aktuálního se špinavým vzduchem.

25.1.2017 v 14:55 | Karma článku: 14.56 | Přečteno: 795 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jan Jílek

Po kom ty děti sou?

Je časně zrána, spát se mi nechce. Chvíli koukám z okna do Prahy, mám docela slušný výhled. Pak si zase čtu, láduji do sebe meruňky. Teď si uvařím kafe.

23.7.2017 v 8:15 | Karma článku: 11.14 | Přečteno: 289 | Diskuse

Jan Jílek

Divit se a učit se

Zjistil jsem, že mne začala díky Tour de France, zajímat trochu cyklistika. Podíval jsem se na jednu etapu, zjistil jsem, že mají skutečně skvěle zpracovaný televizní přenos.

22.7.2017 v 11:30 | Karma článku: 10.84 | Přečteno: 274 | Diskuse

Vlasta Fišrová

Deník jedné Vlasty ze severozápadu - část VI.

Jednu cestu na Kamenčák mi překazí krupobití, další už se povede. Přírodní voda krásně ochlazuje. Vydaří se i pracovní cesta. Dozvím se něco nového, poznám sympatické lidi. A pochutnám si u Rybiček s.r.o. Obavy byly zbytečné.

21.7.2017 v 19:34 | Karma článku: 7.31 | Přečteno: 133 | Diskuse

Jiří Jiroudek

O ,,malejch" i velkejch krocích v životech člověčích

Když Neil Armstrong jako první člověk v historii vstoupil 20. července 1969 na Měsíc, sledoval ho se zatajeným dechem celý svět. Pak přišla ona nesmrtelná věta: „Je to malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo.“

21.7.2017 v 17:06 | Karma článku: 7.67 | Přečteno: 179 | Diskuse

Jan Jílek

Čuměli ti bolševici

Letí to, letí. Už je tomu 48 let, co jsme skandovali. „To čumíte bolševici, kdo je první na Měsíci.” A 48 let, co 21.8.1969 to bude, co československá vláda poslala své tanky,

21.7.2017 v 11:39 | Karma článku: 33.77 | Přečteno: 3120 | Diskuse
Počet článků 26 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1421

Když mě něco nenechává v klidu, ráda o tom píšu, ať je to cokoliv. Urovnávám si tak myšlenky. Budu ráda, pokud Vás výsledky mého vnitřního úklidu potěší nebo přimějí k zamyšlení.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.