Asi je každému jasné, že co depresivní pacient, to jiná kombinace příznaků, jiný obraz duševní choroby, který se navíc různě obměňuje v čase.
Mě na tom všem snad nejvíc překvapilo, že jsem svou nemoc nerozpoznala. Já, která přečetla spousty knih o psychologii, psychosomatice, duševní hygieně, osobnostním růstu, duchovních záležitostech, o nemocech a zdraví v nejrůznějších souvislostech. V knihovně mi na čestném místě trůnila příručka Jak zvládat depresi (Jaro Křivohlavý, Grada Publishing, a.s., 2003), kterou jsem si pořídila, abych více rozuměla svému někdejšímu depresivnímu příteli a abych se ujistila, že se v jeho diagnóze nepletu.
Nejdřív jsem se domnívala, že jsem jen hrozně unavená a vyčerpaná – a nebylo divu, po tak náročném půlroce. Ale to zdaleka nebylo celé. Moje rozhodovací schopnosti klesly na nulu. Nevěděla jsem, co si vzít na sebe, co nakoupit, co uvařit, jak to uvařit. Pamatuji si přízračnou scénu, kdy jsem na Štědrý den dopoledne stála na náměstí, telefonovala s Adamem a nedovedla se vyjádřit, jestli k nám má přijet na Vánoce nebo bude lepší, když zůstane doma. Každá varianta mi připadala totálně špatná a pro mě nesnesitelná. Byla jsem naprosto zmatená, měla jsem dojem, že už svůj život neovládám a nevím, co dál. S vypětím všech sil jsem absolvovala všechny potřebné vánoční práce a rituály. Jediný okamžik, kdy jsem cítila nějakou stopu radosti, byl improvizovaný zpěv koled u betléma v kostele. Zbytek byla čirá temnota.
Když tedy dvanáctidenní vánoční volno nepomohlo a naopak mi bylo hůř a hůř, takže jsem únavou nemohla ani zvednout ruce, roztřásala mě zimnice, bolela mě celá horní polovina zad a jasně jsem cítila, že jsem nemocná, šla jsem druhého ledna do práce zařídit to nejpotřebnější, pověřit kolegyni mým zastupováním a oznámit, že mám nějakou virózu a musím si jít pro neschopenku. Strašně jsem se bála, že to všichni pochopí jako moje selhání, nezodpovědnost a projev strachu z výkonu nové funkce. V té nejvypjatější době, kdy bylo potřeba nastavit spoustu věcí jinak a rozhodovat, jak se co bude dělat za nového organizačního uspořádání, já se válím doma. Naštěstí všichni viděli, jak příšerně vypadám a že tedy zřejmě nesimuluji.
Doktor mi uvěřil taky, i když jemu jsem musela trošku zalhat o zvýšené teplotě. Bez teploty člověk nemá nárok, aby byl uznán práce neschopným, pokud nemá potvrzenou nějakou pořádnou nemoc jako nekompenzovanou cukrovku, ischemickou chorobu srdeční, selhání ledvin a tak podobně. Byl mi doporučen paralen, postel a dostatek tekutin. Bylo mi hůř a hůř; nechápala jsem, co se děje. Přepadal mě intenzivní dojem, že umírám. Umřu a ani se nedozvím, na co jsem umřela!
Hodiny jsem trávila v posteli v nekonečných myšlenkových smyčkách: „Bože, prosím Tě, uzdrav mě! Neopouštěj mě! Bože můj, proč jsi mě opustil! Je mi tak strašně zle, co mám dělat? Mám se nechat odvézt do nemocnice? Smiluj se nade mnou! Co mám dělat? Pomoz mi! Co mi je? Co to se mnou je? Uzdrav mě, prosím… Nic. Žádná odpověď, žádná změna.
Jeden den se k tomu všemu přidaly hodně podivné pocity u srdce spojené s úzkostí. To už jsem brečela strachy a v tom stavu mě našla moje dcera… Službu konající mladý internista na pohotovosti mi nic nevyčítal; zřejmě má přes svůj nízký věk už bohaté zkušenosti se zvládáním panických atak, ale v mém případě vyjádřil názor, že do srdeční krajiny se mi spíš promítají problémy z oblasti žaludku. To mě trochu uklidnilo; tuto verzi jsem pak podsunula i praktikovi, který mě promptně vybavil nějakými tabletkami, a já žila v domnění, že tím už se všechno konečně vyřeší.
Týden na neschopence nevyřešil nic. Bolestivé napětí v rukou a zádech nepovolovalo. Nebyla jsem schopná jíst, úplně vymizel i pocit hladu, jídlo mi snad poprvé v životě nechutnalo, protože jsem necítila žádné chutě. Začala jsem hubnout. Strach, že neplním své pracovní povinnosti a dostanu se kvůli tomu u zaměstnavatele na černou listinu, mě téměř neopouštěl. Byla to doba informační exploze, kdy přicházelo třeba dvacet obsáhlých pracovních e-mailů za den. Už v životě to nepřečtu, nedoženu, ujede mi vlak! Navíc jsem číst ani nebyla schopná. Nerozuměla jsem smyslu vět, nedokázala jsem se soustředit.
Začaly mi dělat těžké problémy docela obyčejné denní úkony: umýt si vlasy, proč? Ostříhat nehty, no jo, už musím, to už fakt musím. Obléknout si něco jiného než pyžamo a župan; k čemu to? Župan je špinavý, ale nemám sílu to řešit, už nemůžu. Už fakt nemůžu. Nevidím před sebou nic, na co bych se mohla těšit. Existují jen věci, kterých se bojím. Sevření na hrudníku postupovalo až do krku. Už několik měsíců jsem neusnula jinak, než s práškem na spaní.
Každému se občas stává, že jde do kuchyně a tam najednou neví, co vlastně chtěl. Jenže mně takové výpadky krátkodobé paměti přepadaly třeba třicetkrát za den. Vzala jsem si už ten prášek nebo ne? Co jsem to… proč sem jdu? Tma v hlavě, tma před očima. Vždyť já přestávám vidět! Možná mám mozkovou mrtvici. Jaké že to má příznaky? Mám zavolat na neurologii? Nezvládnu to. Ach pomozte mi někdo! Neustálá zima. Často jsem kontrolovala termostat topení. Dvaadvacet a půl, třiadvacet a já se třesu. Nohy, ruce i nos jako kusy ledu. Strašně mi padají vlasy. Strach se střídá s apatií. Už nevím co dál, nevím nic. Nevím, jaký smysl můj život vlastně má. Děti jsou velké, nepotřebují mě, práce mě nebaví, ale nic jiného neumím. Návrat do práce nezvládnu. Co mám dělat? Já nevím, co mám dělat…
„Zavolej panu Vítkovi,“ radil mi Adam. Pan Vítek je náš známý, léčitel. Podle Adama má určité jasnovidné schopnosti, ledacos rozpozná i na dálku a nikdy se nemýlí; ale já o tom všem tak úplně přesvědčená nejsem. Nejvíc si pana Vítka cením jako šikovného fyzioterapeuta, který mi vždycky napraví jakoukoli část páteře. Ale ta jasnozřivost… to nevím. Navíc nikomu nedokážu zavolat; jen bych do telefonu brečela. Adam se tedy smiluje a zavolá panu Vítkovi sám.
„Chceš vědět, co Ti je?“ „No samozřejmě, že chci!“ „Podle pana Vítka máš depresi a jsou v zásadě dvě možnosti. Buď se vykašleš na svou práci a půjdeš třeba do lesa sázet stromky, anebo je nutná medikace. Tak si můžeš vybrat.“
Tak deprese. DEPRESE! Jak to, že mi to nedošlo? Vždyť je to jasný jak facka. Potřebuju psychiatra.
