Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Proč jsem se zbláznila (část čtvrtá)

14. 07. 2016 9:08:17
Abych si ujasnila, čím to je, že večer usnu jen s práškem pod jazykem a pod polštářem, píšu jakýsi terapeutický deník – příběh mého života trochu na přeskáčku. Snad se při tom psaní už konečně ze všeho poučím. Třeba i někdo jiný.

Už někdy v šesté třídě se stalo mou bytostnou potřebou být do někoho zamilovaná; aspoň platonicky. Byla to pro mě stejná nutnost jako dýchání. Ačkoliv jsem na prahu dospělosti měla opravdu hodně „načteno“ a teoreticky jsem měla zvládnutý rozdíl mezi zamilovaností a opravdovou láskou, nedokázala jsem si pomoct. Snad že jsem byla nejstarší z více dětí a tudíž logicky příliš brzy odsunutá na vedlejší kolej, chronicky nedomazlená, oceňovaná hlavně za výkony, hledala jsem vždycky někoho, kdo mi zvenčí dodá sebepotvrzení, uznání a vědomí, že jsem milována.

Tak se stalo, že jsem se dopustila fatální chyby: nemohla jsem snést svou porozvodovou a porozchodovou osamělost a zamilovala jsem se do ženatého muže. Brzy jsem ovšem pochopila, že kvůli jeho povahovým vlastnostem ten vztah nikdy nebude „naplněn“ a žádná společná budoucnost nás nečeká. Byl okouzlující: ačkoli sám taky depresivní typ s řadou zdravotních problémů, neustále vtipkoval plný sebeironie. Dokázal vykřesat humor úplně ze všeho. Ale nikdy ne primitivní nebo vulgární.

Bylo to období krásné i smutné zároveň. Přijala jsem (i když někdy se skřípajícími zuby) všechna omezení té situace, rozvinula jsem v sobě lásku k hudbě a literatuře, což byla kromě práce naše hlavní společná témata. Usínala jsem se sluchátky na uších a svým způsobem mi bylo dobře. Doufala jsem, že jsem milována. Veškerá tíha péče o domácnost a děti však stejně spočívala na mně. Oba jsme si od toho druhého tak trochu sobecky brali to, čeho se nám v citové oblasti nedostávalo. Ale nic víc jsme si dát nedokázali a můj život se tím fakticky nijak nezměnil.

A já jsem jela dál jako dráha, páč jsem musela. Zmizel můj pocit osamocenosti hraničící se zoufalstvím a pomalu jsem se začínala dostávat ze své duševní i duchovní temnoty. Pamatuji se na ten večer. Bylo to na Bílou sobotu. Doprovázeli jsme s pěveckým sborem večerní vigilii v kostele. Moje duše se po dlouhé době vznášela štěstím v té kráse velikonočních obřadů. Měla jsem pocit, že je zase všechno v pořádku; jsem svobodná, celistvá, mám za co děkovat a svůj život zvládnu. Jedné známé jsem v pauze šeptala: „Celý den jsem se nezastavila; furt něco vařím, peču, smažím. Kdybych si sedla, tak už nevstanu.“

O pár minut později jsem při sestupu z kůru přehlédla jeden schod na temném točitém schodišti a ošklivě si poranila koleno. Konec létání v oblacích. Došla jsem domů po svých, ale věděla jsem, že je zle. V koleni mám přetržený přední zkřížený vaz od mých sedmnácti let, takže je kloub dost nestabilní a musím dávat dobrý pozor, kam šlapu, na což jsem ve své euforii pozapomněla.

Doma jsem našla dřevěné berle – pozůstatek z mých předchozích ortopedických eskapád - a po Velikonocích jsem se odbelhala do práce. Doufala jsem, že se kloub zregeneruje sám, když ho nebudu moc zatěžovat. Po měsíci už jsem si musela přiznat, že to zřejmě tentokrát nerozchodím a odpajdala jsem na ortopedii. Teprve za další dva týdny mi matka mohla přijet pohlídat děti a já šla na operaci menisku. To byl začátek první opravdu hluboce depresivní epizody.

V nemocnici jsem se ještě smála nad vypůjčenou Továrnou na absolutno, ale následující dny s matkou v jedné domácnosti už byly kritické. Všechno za mě dělala, takže já jsem jen ležela se ztuhlými rysy a civěla do stropu. S dnešními zkušenostmi bych to ohodnotila jako středně těžkou depresi. Dvakrát za den jsem se přinutila odcvičit sérii cviků, které mě naučili na rehabilitaci. Nikdo mi nezdůraznil a mně to nedošlo, že je potřeba opravdu hodně cvičit, abych se na nohu mohla brzy postavit. Po více než šesti týdnech nečinnosti mi na pravé noze naprosto ochably svaly, takže mě neunesla. Byla jako mrtvá.

Nějak jsem maminku po čtrnácti dnech přesvědčila, že už to doma zvládnu, a konečně jsem zase začala v domácnosti kralovat sama. Došla mi další nepříjemná věc: opravdu nesnáším v bytě cizí elementy a nechci, aby se tam děly věci jinak než jak jsem zvyklá. Vím, že jsem tuto vlastnosti zdědila právě po své matce a že to je součást určitého úzkostného naladění a zvláštního nastavení mozku, který si žádá svůj řád, jinak je zle. Pochopila jsem to až při onemocnění naší Michalky zánětem mozkových blan, kdy u ní tato potřeba vygradovala ad absurdum. Ale to je docela jiná kapitola.

Kdo nezažil, jaké to je tahat o berlích nákupy v batohu na zádech, věšet s berlemi prádlo a vařit, neví nic o životě. Nesmírně jsem trpěla taky tím, že jsem se po celé jaro a léto nedostala nikam do přírody. Jsem totiž narozená ve znamení Lva a lev trpí vždycky sám. Hrdá lvice nechtěla nikoho obtěžovat, aby ji vyvezl za město; ta nemožnost projít se po lese nebo obejít rybníky za humny mě neskutečně ničila. Počasí však ke mně bylo milosrdné: trvalo tři čtvrtě roku, než jsem úplně odhodila berličky, a za tu dobu jsem jenom jednou zmokla (ruka na deštník jaksi nezbývala). Přitom jsem kromě jednoho měsíce stále chodila do práce. Zřejmě je ve statistikách zapsáno léto 2003 jako extrémně horké a suché. Pak nevěřte v Prozřetelnost!

Radostné intermezzo

Když už se jednou odrazíte od úplného dna a věci se začnou měnit k lepšímu, přichází neskutečná satisfakce. Nemá to nic společného s nějakou manickou fází nemoci. Ta vypadá úplně jinak. Vy si ale najednou neskutečně vážíte všeho, co bylo kdysi tak samozřejmé, ale posléze nedostupné. Po devět měsíců jsem k chození potřebovala nějakou oporu a najednou (vlastně ne tak najednou, ale po nezbytně nutném cvičebním úsilí) to šlo konečně bez ní. Po mnoho dní – opravdu po mnoho dní jsem ráno kráčela do práce v povznesené náladě, přešťastná a neustále udivená: Já chodím! Zase si kamkoli bez problémů dojdu! To je nádhera! Děkuji, Pane Bože, děkuji Ti, že můžu chodit.

Prožila jsem přenádherné podzimní odpoledne v horách, kam jsme vyjeli s kolegy na školení. Ostatní šli po výuce kamsi na výšlap; já jsem ale chodila bez berlí sotva týden, takže jsem stěží zvládla malou procházku; zůstala jsem tedy u chaty, ležela jsem v trávě pod skupinkou mladých bříz a cítila neskutečnou radost ze života a přírody. Byl slunečný teplý den na počátku října, větřík si pohrával s jemnými zelenými vlasy březových víl, má duše se vznášela a já chtěla, aby to odpoledne nikdy neskončilo. V tom spočívá jeden pohled na dualitu světa: bez bolesti bychom nikdy nepoznali skutečnou radost.

Autor: Kateřina Štojrová | čtvrtek 14.7.2016 9:08 | karma článku: 15.98 | přečteno: 642x

Další články blogera

Kateřina Štojrová

Kde končí tolerance? (2)

Tato otázka stále visí ve vzduchu. Co všechno bude ještě schopna tolerovat příroda, aniž by nás začala „natvrdo“ ničit? Kolik kulturních světů se vejde do Evropy? Kolik skandálů a kauz ještě sneseme na naší politické scéně?

23.8.2017 v 17:50 | Karma článku: 17.17 | Přečteno: 449 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Právo na dítě aneb Kdo se tady úplně zbláznil

Nedávno si několik politiků vyměňovalo názory na hranice asistované reprodukce. Který z jejich názorů už není možné považovat za normální? A je vůbec potřeba, abychom se vzájemně takto nálepkovali?

28.4.2017 v 19:03 | Karma článku: 30.22 | Přečteno: 980 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Prosím, prosím ukliďme Česko!

Tak konečně jsem to udělala. Vzala jsem doma velký pytel, rukavice, a vydala jsem se vyčistit svou oblíbenou procházkovou trasu od odpadků. Nikdo jiný to za mě totiž neudělá.

29.3.2017 v 11:06 | Karma článku: 16.77 | Přečteno: 282 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Bohéma - znamení doby postfaktické

V době postfaktické lidem přestává záležet na hledání pravdy a pochopení skutečnosti. Fakta už málokoho zajímají – důležitější jsou vzbuzované emoce. S touto kartou hráli, možná nevědomky, tvůrci seriálu Bohéma.

22.2.2017 v 11:21 | Karma článku: 36.99 | Přečteno: 4055 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jan Jílek

Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá

Malování je děsná zábava. Strávil jsem kreslením celé odpoledne. Tedy do chvíle než se dostavili herci a Ivana Sovišová, kterou jsem pozval, aby se seznámila jak se souborem, tak hlavně se Zuzanou.

24.9.2017 v 23:55 | Karma článku: 7.09 | Přečteno: 152 | Diskuse

Jiří Jiroudek

Pět z milionu

Proč právě tento nadpis ? Protože mně nejen cosi, ale ,,kohosi" i připomíná. Herce. Herce Jana Třísku. Film z r. 1959 byl dosti poplatný době svého natočení. Ovšem jedna scéna z onoho povídkového filmu mně v paměti utkvěla.

24.9.2017 v 22:29 | Karma článku: 14.56 | Přečteno: 804 | Diskuse

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Smutné je, že z velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, avšak místo ní má namalované dámské přirození.

24.9.2017 v 14:21 | Karma článku: 25.67 | Přečteno: 1804 | Diskuse

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Z jedné velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, akorát místo hvězdy má namalovanou p..u.

24.9.2017 v 13:18 | Karma článku: 18.50 | Přečteno: 982 | Diskuse

Daniela Bulířová

Proč nemůžeme ostatní naučit to, co sami neznáme?

Představte si situaci, kdy přijdete na svoji první hodinu angličtiny k němu, kdo o sobě tvrdí, že je lektor, a že vás úskalím poznávání cizího jazyka úspěšně provede.

24.9.2017 v 9:38 | Karma článku: 7.05 | Přečteno: 289 | Diskuse
Počet článků 27 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1390

Když mě něco nenechává v klidu, ráda o tom píšu, ať je to cokoliv. Urovnávám si tak myšlenky. Budu ráda, pokud Vás výsledky mého vnitřního úklidu potěší nebo přimějí k zamyšlení.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.