Abych si ujasnila, čím to je, že večer usnu jen s práškem pod jazykem a pod polštářem, píšu jakýsi terapeutický deník – příběh mého života trochu na přeskáčku. Snad se při tom psaní už konečně ze všeho poučím. Třeba i někdo jiný.
Proč jsem se zbláznila (část třetí)
Když se mi narodily děti, poměrně brzy jsem pochopila, zač je toho loket. Tehdy jsem začala veřejně prohlašovat, že matky samoživitelky jsou v podstatě světice. Tak teď jsem najednou (a naprosto neočekávaně a neplánovaně) taky aspirovala na svatořečení. Kdo to nezažil, neuvěří, jak těžce se žije, když o všem rozhodujete sama, za všechno odpovídáte sama, nemáte se s kým poradit a nikdo vám doma nepomůže.
Vás, které snad máte dojem, že otec dětí je spíš stresorem a koulí na noze, a chcete si dobrovolně zvolit samotu s dětmi, důrazně varuji: rozmyslete si to opravdu dobře! Vypadá to takhle: uklízíte celý byt, taháte všechny nákupy, hodiny stojíte u plotny, ale nádobí za vás nikdo neumyje a jídlo vám nikdo nepochválí; opravujete rozbité splachování a voláte instalatéry na podivně kvílející kotel. Perete, žehlíte, nakupujete oblečení a školní potřeby, šetříte na exkurze, lyžáky a školy v přírodě, chystáte narozeninové oslavy a plánujete dovolené. A nutně musíte vydělávat! (Jinak byste mohla přijít o děti. Nezapomeňte: každá chyba může být použita proti Vám. Nesmíte dělat chyby!)
Vzhledem k mému divnému mozku jsem si nepořídila auto. Nejsem zkrátka dobrý řidič a tímto tvrzením neprojevuji nějakou falešnou skromnost. Ačkoli žena, v tomto oboru prostě neumím zvládat více činností najednou (plyn, řazení, blinkry, zvracející děti, provoz přede mnou a za mnou, o parkování nemluvě). Poté, co jsem na velkém liduprázdném parkovišti rozkřápla blatník snad jedinému autu, které tam kromě mě stálo, už nevěřím, že by se to kdy mohlo změnit nějakým „vyježděním“. Nechtěla jsem tedy zbytečně riskovat naše životy a přidělávat si další starosti a výdaje. To ovšem přinášelo spoustu omezení a prošlapaných podrážek navíc.
A taky jedno provinění, které si s sebou nesu: dodnes je mi líto, že moje děti byly ochuzeny o takové ty spontánní rodinné výlety, které znám z dětství: „Děti, hlásí hezké počasí, zajedeme si někam na vzduch. Projdeme se po trochu po lese a vím o jedné nově otevřené cukrárně, tak se tam stavíme na svačinku. Vemte si tepláky a najděte si sluneční brýle.“ Ano, zážitky. To je to, co jsem svým dětem nedokázala dát. Nebylo auto, nebyl čas, nebyla síla. Často ani peníze. Snad mi to odpustí.
