Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Proč jsem se zbláznila (část první)

8. 06. 2016 16:15:07
Abych si ujasnila, čím to je, že večer usnu jen s práškem pod jazykem a pod polštářem, píšu jakýsi terapeutický deník – příběh mého života trochu na přeskáčku. Snad se při tom psaní už konečně ze všeho poučím. Třeba i někdo jiný.

Když zapátrám důkladně v paměti, měla jsem sklony k depresím už v pubertě, ne-li dříve. V rodině mě považovali za nadanou inteligentní introvertku. „Kačenka nic neříká! To ona sbírá zkušenosti a všechno si zapisuje do své hlavičky. To je naše rozumbrada!“ Ale moje zamlklost měla zřejmě trochu jiné příčiny, než hlubokomyslné rozvažování.

Když mě pak v sedmnácti po dvouletém vztahu opustil můj první kluk, objevilo se něco, co by se dalo nazvat reaktivní depresí. Seděla jsem nehnutě u okna, truchlila a měla pocit, že můj život skončil. Milovaný Péťa odešel za jinou – jak jsem si tehdy zapsala do deníku: štíhlou, rovnou čarovnou blondýnou. Moje sebedůvěra dostala pořádně do zubů. Nebyla jsem totiž ničím z toho. Obtloustlá nijaká tmavovláska. Zásadní myslím bylo, že jsem se nikomu nedokázala svěřit, jak moc to bolí. Nechtěla jsem dělat potíže. A taky přiznat neúspěch.

Někdy na vysoké už jsem měla takové výkyvy nálad, že jsem začala koketovat s myšlenkou na maniodepresivní psychózu, jak se tomu tehdy říkalo. Ale šlo jen o takové více či méně zábavné sebepozorování. Psychologie mě zajímala jako každého, kdo má v této oblasti nějaký problém. Ačkoli jsem si pro sebe mnohokrát řekla, že jednou skončím u psychiatra, brala jsem to jako určitou legrační nadsázku. Vůbec mě nenapadlo, že tam třeba patřím už teď.

Často se mé depresivní propady kryly s předmenstruačním syndromem, takže mi připadaly vysvětlitelné a omluvitelné. Kam moje paměť sahá, měla jsem problémy se sebevědomím, sebeprosazením a řadu mindráků kvůli některým tělesným zvláštnostem. Toho všeho jsem se zbavila někdy kolem pětatřiceti. Tehdy se ale zároveň objevily první epizody čistokrevné endogenní deprese.

I když pozor! První pořádnou depku, kdy jsem se naplakala snad nejvíc v životě, jsem měla po narození prvního dítěte. Z hormonálního kolotoče, spuštěného těhotenstvím, porodem a kojením, se mi udělalo opravdu hodně zle. Navíc porod v období končící totality byl ve většině porodnic ještě hodně odosobněným zážitkem. Nikdo se mnou nemluvil, nikdo nic nevysvětloval, celou noc jsem byla ponechána sama sobě, svému strachu a úzkostem. Proto i porod sám byl pro mě nečekaným traumatem. Do té doby jsem si naivně myslela, že jsem silná a statečná žena, která ho zvládne bez velkého křiku a v pohodě. Nakonec jsem ale měla podivný pocit, že jsem v ohrožení života a šokovalo mě, jak bolestná pro mě tato „přirozená záležitost“ ve skutečnosti je.

Po pětidenním pobytu na pokoji se čtyřmi dalšími matkami a jejich dětmi jsem se vrátila totálně vyčerpaná a nevyspalá do provizorně zařízeného starého domu bez ledničky a kuchyňské linky, zato s kotlem na uhlí v kuchyni. Já, typické městské dítě, zvyklé z původní rodiny na teplé centrum bytu s útulnou toaletou a vždy vyhřátou koupelnou, jsem najednou měla za úkol pečovat nejen o dítě a domácnost, ale taky o vrtošivá kamna plivající občas oheň a síru.

Naše WC sousedící s koupelnou bylo umístěno pod schody na půdu a záhy jsme zjistili, že pokud chceme předejít mokré zdi a plísním, musíme tam stále větrat a tudíž většinu času snášet zimu. Plíseň tam byla i tak. Z hromad dříví, naskládaných předchozími majiteli ke zdi domu, lezli do bytu odporní, prehistoricky vypadající brouci. Z děťátka se vyklubal značně přecitlivělý nespavec, kolem kterého se muselo chodit po špičkách. Kojení se nedařilo, syn neprospíval.

Když se tohle všechno sečetlo dohromady s mým perfekcionismem, spustilo to parádní poporodní depresi, kdy jsem se cítila provinilá málem za všechny zlořády světa. Naprosto iracionálně jsem si vyčítala, že nebýt umělé výživy, mé dítě zemře hlady (!) a jako matka jsem tudíž naprosto selhala. Při jakékoli menší nesnázi jsem se rozplakala. Pokud něco vyčítám bývalému manželovi, pak to, že mě tehdy nevzal za ruku a neodvlekl štandopede k lékaři. Synáčka jsem ale od první chvíle milovala a věděla jsem, že se o něj prostě postarat musím. Žádné odvržení dítěte (jako syndrom laktační psychózy) se tedy naštěstí nekonalo.

Co z toho všeho vyplývá: všímejte si soustředěně svých dětí a novopečených maminek. Možná potřebují Vaši pozornost, péči, pomoc a hlavně moře - moře lásky. Aby se jednou nezbláznily.

Autor: Kateřina Štojrová | středa 8.6.2016 16:15 | karma článku: 19.41 | přečteno: 858x

Další články blogera

Kateřina Štojrová

Kde končí tolerance? (2)

Tato otázka stále visí ve vzduchu. Co všechno bude ještě schopna tolerovat příroda, aniž by nás začala „natvrdo“ ničit? Kolik kulturních světů se vejde do Evropy? Kolik skandálů a kauz ještě sneseme na naší politické scéně?

23.8.2017 v 17:50 | Karma článku: 17.17 | Přečteno: 449 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Právo na dítě aneb Kdo se tady úplně zbláznil

Nedávno si několik politiků vyměňovalo názory na hranice asistované reprodukce. Který z jejich názorů už není možné považovat za normální? A je vůbec potřeba, abychom se vzájemně takto nálepkovali?

28.4.2017 v 19:03 | Karma článku: 30.22 | Přečteno: 980 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Prosím, prosím ukliďme Česko!

Tak konečně jsem to udělala. Vzala jsem doma velký pytel, rukavice, a vydala jsem se vyčistit svou oblíbenou procházkovou trasu od odpadků. Nikdo jiný to za mě totiž neudělá.

29.3.2017 v 11:06 | Karma článku: 16.77 | Přečteno: 282 | Diskuse

Kateřina Štojrová

Bohéma - znamení doby postfaktické

V době postfaktické lidem přestává záležet na hledání pravdy a pochopení skutečnosti. Fakta už málokoho zajímají – důležitější jsou vzbuzované emoce. S touto kartou hráli, možná nevědomky, tvůrci seriálu Bohéma.

22.2.2017 v 11:21 | Karma článku: 36.99 | Přečteno: 4055 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jan Jílek

Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá

Malování je děsná zábava. Strávil jsem kreslením celé odpoledne. Tedy do chvíle než se dostavili herci a Ivana Sovišová, kterou jsem pozval, aby se seznámila jak se souborem, tak hlavně se Zuzanou.

24.9.2017 v 23:55 | Karma článku: 7.09 | Přečteno: 152 | Diskuse

Jiří Jiroudek

Pět z milionu

Proč právě tento nadpis ? Protože mně nejen cosi, ale ,,kohosi" i připomíná. Herce. Herce Jana Třísku. Film z r. 1959 byl dosti poplatný době svého natočení. Ovšem jedna scéna z onoho povídkového filmu mně v paměti utkvěla.

24.9.2017 v 22:29 | Karma článku: 14.56 | Přečteno: 804 | Diskuse

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Smutné je, že z velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, avšak místo ní má namalované dámské přirození.

24.9.2017 v 14:21 | Karma článku: 25.67 | Přečteno: 1804 | Diskuse

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Z jedné velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, akorát místo hvězdy má namalovanou p..u.

24.9.2017 v 13:18 | Karma článku: 18.50 | Přečteno: 982 | Diskuse

Daniela Bulířová

Proč nemůžeme ostatní naučit to, co sami neznáme?

Představte si situaci, kdy přijdete na svoji první hodinu angličtiny k němu, kdo o sobě tvrdí, že je lektor, a že vás úskalím poznávání cizího jazyka úspěšně provede.

24.9.2017 v 9:38 | Karma článku: 7.05 | Přečteno: 289 | Diskuse
Počet článků 27 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1390

Když mě něco nenechává v klidu, ráda o tom píšu, ať je to cokoliv. Urovnávám si tak myšlenky. Budu ráda, pokud Vás výsledky mého vnitřního úklidu potěší nebo přimějí k zamyšlení.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.