Ženský existenciální výkřik: Nemám co na sebe!

Je to dost hloupé. Šatník praská ve švech, ale já mám stále problém se obléknout tak, abych byla spokojená. Jako dítě jsem věčně nosila oblečení po své tetě. Následkem je, že si dodnes neumím šaty snadno vybrat a zkombinovat.

V jednom horkém letním odpoledni jsme hledali stín a osvěžení v obřím nákupním centru. Doufala jsem, že bych se mohla porozhlédnout po obchodech. Jenže ten ohromný prostor přeplněný věcmi, lidmi, zvuky a informacemi mě znejistil natolik, že se mi začala motat hlava už na prvním eskalátoru. Naštěstí se mé stavy (zatím) nepodobají panické poruše, takže jsem neměla nutkání zavolat si záchranku. Ale bylo mi okamžitě jasné, že z nákupu nic nebude. Mám trochu pochroumaný mozek: přílišné množství podnětů často vyvolá závratě nebo nezvladatelnou únavu. Běhat půl dne po obchodech je pro mě zkrátka aktivita z říše sci-fi.

Problém spočívá v tom, že pak mám při nakupování oblečení dosti omezený akční rádius. V našem menším městě si můžu vybrat z přehršle přecpaných zanedbaných krámků ("Neceté tričkó, halenká? Máme hezký. Svetry nový tady, hezký taky…"), anebo navštívit poněkud předražené butiky, těžící z neexistující rovnocenné konkurence. Pořád doufám, že jednou někde objevím ten Můj obchod, kde budou nabízet decentní módu z kvalitních materiálů za přijatelné ceny, a kde budu nakupovat úplně všechno. (A tudíž nikam jinam nebudu muset.) Ovšem to je taky sci-fi.

Jednu dobu už jsem si myslela, že jsem takový vysněný obchod našla. Neměli sice kabáty a bundy, ale jinak tam byla k vidění velice ženská a lehce romantická móda, hezky kombinovatelná, nositelná, krásně barevná a často z bio bavlny. Z nějakého neznámého důvodu časem změnili designéry nebo obchodní strategii, přiblížili se k masám, začali nabízet rozdrbané rifle a jakási beztvará orvaná trika a byl konec. Nejen mých nákupů, ale i jedné značky, protože málo platné: chcete-li se udržet v nájmu v centru Prahy, musíte toho prodat hodně anebo za hodně peněz, a k tomu potřebujete zaujmout něčím zvláštním. Být tak mladá a bohatá, asi bych si zkusila takový obchod otevřít. Leč nejsem ani jedno.

Vlastně – jeden tip na příjemné nakupování právě teď mám, ovšem z pochopitelných důvodů vám ho nemohu prozradit. Na první pohled parádní pestrobarevný výběr, ceny slušné, materiály se zdají být kvalitní. Ovšem můj první úlovek dopadl neslavně. Modrá viskózová halenka s drobným bílým vzorečkem při šetrném (!) ručním praní tak pustila barvu, že na ní při sušení zůstaly v místech skladů tmavě modré pruhy. Jak se lakonicky vyjádřil můj přítel – zbývá reklamace nebo kontejner. A to ani neberu v úvahu, že se srazila. Už vážně nevím, co s tím.

Občas se taky stane, že mě při nakupování postihne nezvladatelná nerozhodnost, čímž se stávám snadnou kořistí snaživých prodavaček. Po návratu domů se nešťastně producíruju před zrcadlem v něčem podivném, co mi nesedí, není v mém stylu a barevnosti, případně co si naprosto nemám kam vzít. Jsem dosti disciplinovanou bytostí, takže i takovéto „must have“ kousky se snažím nosit. Jak se v tom asi cítím, je zřejmé. Zvlášť můj zimní šatník (šedá, černá, fialová a modrá) mě začíná natolik iritovat, že bych nejradši všechno nacpala do pytlů a vyházela (včetně bot). Před tímto zoufalým činem mě chrání jen vědomí, že si pak nedokážu nic nového pořídit a tudíž bych na nákup musela zřejmě v županu nebo starých plesových šatech.

Abych nebyla tolik vystresovaná z hrozícího nebezpečí, že si zase přinesu něco příšerného za spoustu peněz, učím se od mé dcery nakupovat v second handech. Chce to trochu víc času; trpělivě probírat ramínko za ramínkem, nechávat bez povšimnutí neoblíbené barvy, ale vyzkoušet i zdánlivě nemožné střihy a velikosti. Na závěr pak důkladně prohlédnout stupeň opotřebení a případné vady, a ono se tu a tam něco zajímavého a šmrncovního vyloupne. Ale ne tak často, jak bych potřebovala.

Je to paradox – v hrabácích je často k nalezení odložené oblečení z daleko kvalitnějších materiálů, než lze koupit ve většině tuzemských obchodů. To asi proto, že jej odložili občané zemí na západ od našich hranic. Taky se vám zdá, že u nás prodávané konfekční oblečení za poslední roky zparchantělo? Nudné a stále stejné barvy na svrchním ošacení, nepoddajné, nepříjemné a neprodyšné materiály (zvlášť na trenčkotech a některých bundách), nedbalé zpracování, mizerná krejčovina, nevkusná přeplácanost většiny triček. A kam se podělo plisování, žabičkování, skládané sukně, halenky s légou nebo zapínáním na zádech, kombiné a půlové spodničky, samet, manšestr a dyftýn (správně duvetyn)? Rovně střižené kalhoty aby pohledal. (No, možná to dělají ty závratě, že pořádně nevidím.)

A mohl by mi někdo kompetentní vysvětlit, proč jsou skoro všechny letní trička a halenky tak trapně průhledné? Jasně, nízká gramáž tkaniny znamená nižší výrobní náklady. Na dámě s velikostí 44 a výše to ovšem musí vypadat skvěle. (Jen mi prosím neříkejte, že v pětatřicetistupňovém vedru máme na sebe něco vrstvit.)

Když si tedy nikde nic nevyberu, pokouším se dělat z nouze ctnost a říkám si, že se budu chovat ekologicky; všechno co už mám, pořádně unosím, a tím ochráním mnohé Asiatky před nestydatým vykořisťováním a naši matičku Zemi před drancováním surovin a znečištěním. Ale občas si sebekriticky mumlám variaci repliky z filmu Deník Bridget Jonesové: vždyť vypadám jak po návratu z Osvětimi! Trochu se bojím, aby mi to nakonec nezačalo být jedno.