Zimní elegie aneb Jak se žije s úzkostnou poruchou

Kapitola z imaginárního deníku člověka, kterému se úzkosti už slušně promítají do těla. Možná Vám to pomůže někoho pochopit. Třeba i sebe.

Tak jo, jdeme na zteč. Cesta do města se podobá výpadu do nepřátelského území. Tělo je stažené úzkostí, ačkoli mozek žádný pocit strachu nehlásí. Emoce si provozují svou vlastní politiku, často nesrozumitelnou. Nemá to žádná pravidla, dělá si TO, co chce.

Už tak nerovný chodník z rozviklaných dlaždic se povážlivě vlní. Naštěstí se zatím nikdy nevztyčil, aby mi dal ránu do nosu. Snad to tak daleko ani nedojde. Jenže ramena ztuhla na kámen, vidění je rozostřené a vědomí taky. Doufám, že nikoho známého nepotkám, abych nemusela komunikovat. Aby se, nedej Bože, nezeptal jak se mám. Stávám se pomalu americkým profíkem ve lhaní. "I´m fine, and you?" „Je vidět, že se ti daří dobře, jseš taková usměvavá…“ Ach jo. Za všechno si můžu sama. I ten tlak na sebe vytvářím ve své hlavě. Nejsem žádným středobodem světa, aby mě někdo posuzoval a hodnotil, jak moc pracuji a kolik vydělávám. Proč mi má záležet na tom, co si o mně kdo řekne?

Tak trochu nevím, co si se životem počít. Každá varianta se jeví jako špatná. Nechat se živit přítelem nebo státem a smířit se se spokojeným životem předčasné důchodkyně? Nakoupit, uvařit, nádobí, procházka, Rosamunde Pilcherová, možná dobrovolnictví v nemocnici. Nebo riskovat zaměstnání v administrativě s nekonečným tlakem na výkon a nepřetržitým studiem novinek v zákonech? Neustále podstupovat boj s haprující pamětí, devastovanou nezbytným rychločtením textů, a směřovat tak k dalšímu zhroucení? Nevím.

Často si přeju, aby mi byla naznačena správná cesta. Vždycky ke mně všechno přicházelo samo, jakoby mimochodem. A teď najednou stojím na křižovatce – už hezky dlouho – a nic. Žádná nápověda, žádná náhoda, intuice mlčí. Už jsem si aspoň přiznala problém: fakt nejsem v pořádku, to se nedá okecat. Ale hrát to na invalidní důchod? Ho hó, bez boje se nevzdám!

Dýchej zhluboka a udržuj optimistický výraz obličeje. Nebo aspoň neutrální. Nemusíš ještě kazit náladu lidem okolo. Hlavně neudělat chybu, dávat pozor na auta, rukavice, peněženku a klíče. Zvláštní: mám-li přesné zadání úkolu ve známém prostředí, problémy mizí. V supermarketu se pohybuji jistě, dělám vlídné ústupky ostatním kupujícím, občas daruji nějaký úsměv. To zvládám skvěle. Nebo domácí práce. Čím víc, tím líp – pak sebeúcta stoupá. Že bych si na to zřídila živnost? To by byla bomba. Bývalá manažerka pomocnicí v domácnosti! Pořád ze mě ještě to utrpení nevymlátilo ješitnost a hrdost. Možná to teprve přijde. Jestli se propadnu ještě hlouběji.

Nepřetržitě koukám pod nohy, abych udržela rovnováhu. Autopilot totiž nefunguje a povysunutá dlaždice by se mohla stát fatálním problémem. Je to hnus, po čem šlapeme. Směsice štěrkového zimního posypu, neuklizeného zetlelého listí, vajglů a psích hoven. Rozpadající se zeď továrního dvora, odpadky rozmetané větrem kdovíodkud. Reklamní leták se v mokru proměnil v beztvarou špinavě barevnou kaši, připomínající zvratky. Kombinováno s padající mlhou v šedém přízračném dni to působí jako průchod vnější sférou pekla. Náladu to rozhodně nezvedne. Zvedá se mi jen žaludek.

V ulici u pošty parkuje zasněžené auto. Někde poblíž v noci sněžilo? Škoda, tady jsme takové štěstí neměli. Nějaké dítě hráblo bezstarostně oběma rukama do sněhu na kapotě a zanechalo v něm svou stopu: vypadá jako otisk křídel malého cherubínka.  Jako by se ten malý andělík v bělostném snížku rozkošnicky vyválel, ale hmotná byla jen jeho křídla. Hm, Čapek by měl radost. Škoda že se neumím takhle dívat kolem sebe pořád.

Většinou mívám na hlavě nějakou deku, která mi zabraňuje doopravdy vidět. Buddhista by se vyjádřil poetičtěji – mluvil by o vrstvách závojů, které mi brání prohlédnout iluzorní povahu věcí. Já si spíš myslím, že iluzí je právě ta představa, že po hodinách strávených v pozici lotosového květu dokážu zahlédnout celou a nahou pravdu, realitu jaká je - „an sich“. Mám už celkem dost zkušeností s tím, jak se pohled na svět dramaticky mění vlivem momentálního stavu mozkové chemie.

Takže bych spíš zvolala s Pilátem: „Co je to pravda?“ Pilát bývá za tuto větu ostouzen a nenáviděn, ale já ji nevnímám jako arogantní posměšek. Mohl to být docela dobře výraz existenciální úzkosti a nerozhodnosti, na čemž by nebylo nic divného, když si představíme řvoucí a zfanatizovaný dav, proti kterému stál a nevěděl, co má dělat. Taky to nevím.

Ale jeden úkol z dnešního seznamu je splněn: nákup.